Na sever: Winter Wanderland (den druhý)

Nadešlo krásné zasněžené a zatažené ráno našeho druhého dne (5. 2.) na Hokkaidó a nás nenapadlo nic lepšího, než se jít opít.

Samozřejmě, že jen kecám. Vypravily jsme se podívat do místní palírny sake, kde mají také muzeum se vstupem zdarma... a ochutnávky. Zdarma. No dobrá, možná bylo na pití přece jen ještě trošku brzy, v jedenáct dopoledne, ale víte, že na ochutnávkách vám nikdy nedají příliš moc.

nádrže v průběhu výroby

výstavka na důkaz toho, že je to opravdu tradiční výrobna sake - na každém z těch starých, starých obrázků je jejich znak

sněhulák před fabrikou

zimní Hokkaidó

Po prohlídce  továrny nás čekala další cesta - do Furana, malebného maličkého městečka, kde nic tu nic, jen sníh. Sněhu tam byla vážně fůra... no, ehm... fůra a střídavě sněžilo. Nejprve jsme navštívily turistickou informační kancelář, vyprosily si mapku, informace o autobusech a tak podobně a poté se vrátily na nádraží (hned vedle) uložit si kufry do coinrokká. A pak... jsme se vydaly zpět do informační kanceláře... neb někdo... ehm... někdo byl moc chytrý a uložil si mapku a jízdní řády do kufru... ehm.

Furano před nádražím, aneb Winter Wonderland

Získavši znovu materiály, jaly jsme se trošku si krátit čas, než nám pojede autobus k sýrové továrně. Žaludky navrhly, že oběd není špatné řešení, i našly jsme hezkou restauraci.

Zmíněný autobus nás vyklopil na konci světa, z nějž to po zasněženém chodníku vedle zasněžené silnice bylo do továrny na sýr kolem tři čtvrtě hodinky... což Ivanku vedlo k překřtění Furana na Winter Wanderland... a taky to znamenalo, že jsme se do továrny dostaly až krátce před zavíračkou a tak jsme už nemohly na prohlídku. Ale aspoň jsme ochutnaly sýry, podívaly se na výstavku a koupily si místní víno, jak se večer ukázalo, na večer.

Odsněhuláčily jsme se zpátky k autobusu, zrovna nesněžilo a tak bylo vidět restaurační zařízení, jehož jméno podezřívám z ainuštiny... a pokaždé když se na něj podívám, čtu "hospoda"...

Opět ve Furanu nu nádraží, čekajíce na další autobus.

světlíšta

... a o chvíli později...

...

Autobus nás odvezl k místnímu Prince Hotelu, kde měli sněhovou vesnici... světlíška a sněhové sochy, kam se podíváš.

cestička od pneumatikové dráhy, kterážto je ukryta za stromy

Ice Cafe Bar (vážně, uvnitř byl člověk prodávající za barem alkoholy; i stoličky tam měli)

... a tady jsem si už úplně připadala jako o Vánocích... většina boudiček už byla zavřená, ale všechny ještě svítily

Po vesničce jsme se svezly zpět do Furana, kde jsme vysvobodily kufry a po chvilce nás vyzvedl pán z ubytování. A pak jsme se chvilku drkotali zasněženým hokkaidským večerem až k malebným domečkům uprostřed ničeho. Majitelé, relativně mladý pár původně odněkud z Kansaie, si je sám opravil a zařídil, takže to tam bylo všechno moc stylové a krásné a pohodlné.

pohled k východu z restaurace

moje večeře

Byl to vlastně hostel, de facto, kromě nás tam bydleli ještě nějací Australani, slečna z Polska a pár z Tasmánie (který byl původně z Ruska) - všichni zůstávali několik dní a všichni tam byli lyžovat. Nějakou dobu jsme si povídali, k čemuž přišlo vhod ono výše zmíněné víno. A víte, co tam ještě na tom ubytování měli? Radiátory!