Saboró! ... Ame ni furareta.

Máte někdy takový ten pocit, že vážně nechcete mluvit s lidmi? Aspoň ne o ničem důležitém jako literární díla, památky UNESCO atp. No, já jsem takový pocit měla 17. 11. Ne proto, že doma byly "prázdniny", ale prostě proto, že v obou mých úterních hodinách jsem jeden z těch lidí, co se nejvíc baví s učiteli (Divné, že... Jak se mi to stalo?), a prostě jsem ten den nechtěla...

(Ty, ty, ty, nesmíš se ulívat ze školy, to se nedělá! ... No, jo, vždyť to bylo jen jednou.)

Místo toho jsem šla na procházku. A zmokla jsem. :D Ale bylo to hezké.

Našla jsem takovou poloopuštěnou svatyňku v Ičihaře (čtvrť jednu zastávka vlakmo proti proudu (směrem ke Kuramě)). "Poloopuštěnou", protože vypadala trošku unaveně a prázdně, ale šimenawy (takovéty provazy) vypadaly nově a šide (ty papírové cik-caky) zářily bělobou.

 

říčka, kousek od svatyňky

Kousek dál jsem objevila kakovník... how cool is that? Doma by si člověk myslel, že to roste v regálech v supermarketu a tady si to prostě roste na břehu řeky... Někdy i v zahradě.

A taky jsem ještě našla dokonalý list, který mi vrátil aspoň 70% energie...