V sobotu jsem nedělala vlastně ani nic moc zajímavého, za to ale v neděli!
Pokračovala jsem v tradici vstávání v naprosto nesmyslně brzkou hodinu. Co pokračovala... vstávala jsem ve čtyři ráno, abych byla připravená, až mě ve 4:50 přijede vyzvednout vyučující. Tak si tak v klidu snídám, když mi ve 4:32 přišel e-mail "Jsem tu. Hned pojď ven." O.o
No, myslím, že ve tři čtvrtě se mi podařilo vybatolit se z I-Housu a pak už jsme si to frčely ke Kamigamo džindže, kde jsme nabraly mé dva spolužáky, a odtud jsme už jeli přes celé Kjóto fo chrámu Tófuku.
A proč že to všechno vlastně? Zenová meditace...
Všechno začalo v šest, kdy jsme se všichni chopili hadrů nebo košťat a jali se šudlat nebo zametat zenovou halu. Když jsme kolem půl skončili, usadili jsme se na polštářky.
Následovalo recitování nějaké sútry. A pak už jsme jen přivřeli oči a snažili se na nic nemyslet.
Tte iu ka, už jste někdy zkoušeli na nic nemyslet?!
A do toho tam mniši začali do něčeho tlouct. Do něčeho... do lidí, kteří měli pocit, že je myšlenky jako "to je ale kosa", "já mám hlad" nebo "já ci 'pinkat" příliš odvádí od ničeho. A tak poprosili mnicha a on je praštil. (Údajně to nebolí...)
Meditace skončila asi o půl osmé. Trošku se oteplilo, ale nazouvat se do hodinu a půl stydnuvších bot pořád nebylo nic moc...
A bylo hůř. Vyučující nás totiž ještě vzala do nedalekého Kómjó-inu, chrámečku typu Encú-dži, jen se tam medituje s výhledem na zenovou zahradu, podobně jako v Kótó-inu. Samozřejmě jsme se dovnitř zouvali a... pokud jste si někdy někdo mysleli (nevím proč byste to dělali, ale divnější věci se stávají), že ta tam i hřejí nebo aspoň trošku drží teplo, opak je pravdou. Je to prostě podlaha a když se na ni pustí zima, studí, jak tři čerti. Ale bylo to tam hezké.
No, myslím, že ve tři čtvrtě se mi podařilo vybatolit se z I-Housu a pak už jsme si to frčely ke Kamigamo džindže, kde jsme nabraly mé dva spolužáky, a odtud jsme už jeli přes celé Kjóto fo chrámu Tófuku.
A proč že to všechno vlastně? Zenová meditace...
Všechno začalo v šest, kdy jsme se všichni chopili hadrů nebo košťat a jali se šudlat nebo zametat zenovou halu. Když jsme kolem půl skončili, usadili jsme se na polštářky.
Následovalo recitování nějaké sútry. A pak už jsme jen přivřeli oči a snažili se na nic nemyslet.
Tte iu ka, už jste někdy zkoušeli na nic nemyslet?!
A do toho tam mniši začali do něčeho tlouct. Do něčeho... do lidí, kteří měli pocit, že je myšlenky jako "to je ale kosa", "já mám hlad" nebo "já ci 'pinkat" příliš odvádí od ničeho. A tak poprosili mnicha a on je praštil. (Údajně to nebolí...)
Meditace skončila asi o půl osmé. Trošku se oteplilo, ale nazouvat se do hodinu a půl stydnuvších bot pořád nebylo nic moc...
A bylo hůř. Vyučující nás totiž ještě vzala do nedalekého Kómjó-inu, chrámečku typu Encú-dži, jen se tam medituje s výhledem na zenovou zahradu, podobně jako v Kótó-inu. Samozřejmě jsme se dovnitř zouvali a... pokud jste si někdy někdo mysleli (nevím proč byste to dělali, ale divnější věci se stávají), že ta tam i hřejí nebo aspoň trošku drží teplo, opak je pravdou. Je to prostě podlaha a když se na ni pustí zima, studí, jak tři čerti. Ale bylo to tam hezké.
A pak už jen spolužačka byla odvezena k brigádě a se spolužákem a vyučující jsme strávily asi dvě hodiny ve fast-foodu povídáním... O.o
Vyučující za nás toho dne všechno platila. Bylo to divné, ale japonští spolužáci se netvářili, že je něco špatně, tak to tak asi nefunguje jen v kaišách... a taky jsme dostali spoustu omijage a onigiri a bonbónů, abysme na meditaci nemysleli na to, jaký máme hlad... Inu, Japoncko.
Vyučující za nás toho dne všechno platila. Bylo to divné, ale japonští spolužáci se netvářili, že je něco špatně, tak to tak asi nefunguje jen v kaišách... a taky jsme dostali spoustu omijage a onigiri a bonbónů, abysme na meditaci nemysleli na to, jaký máme hlad... Inu, Japoncko.
Žádné komentáře:
Okomentovat