Kolem kolem

V neděli 27. 9. jsme se asi v deseti lidech vypravili na menší kolmý výlet po okolí. Jelikož to jinak moc nešlo, začali jsme cestou z kopce... Nutno předeslat, že tento výlet byl plný dojmů.

Naší první zastávkou byla svatyně Kamigamo, kde se každou čtvrtou neděli pořádá trh. Konečně jsem se pořádně podívám a dovnitř,  byť na vyhlídce, kterou objevil spolurjúgakusei, jsem ještě nebyla. Trošku jsme obhlídli trh a seznámili se s velmi milými lidmi, kteří říkali, že se za nimi zase máme přijít podívat. :D

Myslela jsem, že jsou to lampiony, ale podle všeho jsou to sudy na sake.

Fronta uvnitř svatyně

Nějaká další menší někde uvnitř

Mostek

Um... já... na cestičce u říčky

Minisvatyňka

Koušíšek trhu

S tím milým pánem

Pak jsme si zajeli na rámen naproti od Fresca na oběd. Upřímě nechápu, jak je Naruto schopný zdlábnout nějakých deset dvacet misek, já jsem měla co dělat s jednou. :D (A nezkoušejte na mě, že je nindža, ve vývinu, fiktivní, nebo podobné výmluvy!) A ta rychlost, s jakou to dlabe! Vždyť je to horké jak blázen!

Echm. Po obědě jsme zamířili do svatyně Oota, kousek od Kamigamodžindži. Je to taková úplně malinká tichoučká svatyňka. Tichoučká... pokud vám tam nevleze banda rjúgakuseiů, že.

 

Za svatyní byl nějaký les, tak jsme do něj před další cestou z nějakého důvodu na chvíli vlezli.

 

Po velmi náročné cestě do kopce (vážně, Gazely na to nejsou nejlepší a většina z nich nemá přehazovačku) jsme se tedy vylodi-... vykoli-... zkolili před chrámem Encú, kterýžto není vaším typickým buddhistickým chrámem. A za vstup chtěl pán celých strašlivých 500 jenů. To odradilo většinu naší výletní skupiny.
Čtyři jsme se ale plácli přes kapsu a rozhodnutí, že když jsme ten zatracený kopec vyjeli, nepojedeme přece hned dál/domů.
Jak řekla Ivanka, když jsme vyšli ven (parafráze): Nejlépe utracených 500 jenů ever!
Proč, ptáte se? Encúdži vypadá, až na bránu, veliký zvon a nějaké ty turisty jako obyčejný starý japonský dům. Vejdete dovnitř, přečtete si, že nesmíte fotit interiér, jen zahradu (trochu interiéru jsem si vyfotila, ale když se to nemá, tak sem ty fotky dávat nebudu), ok, no dobře no, šóganai, zujete se, zaplatíte 500 jenů, dostanete letáček, ok, ale pořád nic, projdete hezkou chodbičkou starého japonského domu a zahnete vlevo. První, co uvidíte je několik Japonců sedících na zemi a koukajících vpravo od vás.

Podíváte se vpravo.
Čelist vám klesne na úroveň zenové zahrady (asi metr pod úrovní podlahy) a dech se rozhodne, že na chvíli potřebuje pauzu. Tiše se sesunete někde na zem a nenápadně se snažíte tu nádheru vyfotit.
Pak jen sedíte, zíráte před sebe hlavu prázdnou, srdce plné krásy a božského klidu. (Ač to zní velmi poeticky, takhle to bylo. Nejlepší slova, která mi přicházejí na mysl, když se snažím popsat, jaké to tam bylo, jsou serene a tranquil.)
Nahrávka, která se o chvíli později pustí, vás trochu vyleká, ale pak už jen sedíte a posloucháte všechna ta de gozaru a de wa nakaró ka a jak byla hora Hiei popisována jako hora Fudži hlavního města a něco o císařích a spoustu věcí, kterým nerozumíte... (Aha ještě jsem vám neřekla, že mezi stromy za zahradou se tyčila hora Hiei, což?)
A tak sedíte a je vám úžasně a všechno je krásné a fajn a vy si jen říkáte, jaké to tu asi je, třeba když prší nebo je sníh, a je vám prostě blaze.
Sem tam se vám v hlavě mihne obraz starého Japonska, odmyslíte si elektrické vedení, lanovku na Hiei a prolétající letadla a říkáte si... hm, tohle mohlo fungovat... teď už dává smysl, že se občas prostě sbalili a odešli do kláštera...
Pak pán přes interkom řekne, že už jako asi dobrý, Japonci se začnou hýbat normálně, ozve se cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak-cvak a tak tedy taky vytáhnete foťák a trochu si zacvakáte, protože už vám to není tak blbé... ale stále je vám krásně a toho pocitu už se nikdy nezbavíte...

That's it.

 

Momidžíky. Vážně se těším, až začnou žloutnout... :)

 

Naší poslední zastávkou byl chrám Mjóman, který by jen těžko mohl být chrámovatější. Měl velikou bránu, veliký zvon, schody, hřbitov, nějakou indickou věžovitou věc, úplně jako z Hvězdné brány, a před vstupem dvě jezírka s kapry, a když jste do něj vešli, tak vám taky vzal dech, byť ne tak nadpozemským způsobem.

Hora Hiei. Kvůli této fotce jsem neviděla, že ostatní zahnuli a udělala jsem si cestu k Mjómandži trošku delší a dobrodružnější...

 

 

Ta věc z Brány...

 

Hora Hiei v pozadí