Zoku učótengai

Sobotní dobrodružství neskončila jen u návštěvy knihkupectví. V plánu byla ještě jedna větší zastávka.

Po návštěvě knihkupectví jala jsem se hrdinně navštívit svatyni Jasaka, tentokrát za světla. Mé hrdinství však nemělo dlouhého trvání. Davy turistů jej zahnaly na ústup a tak jsem svatyní jen velmi rychle a zbaběle prošla do parku za ní. Vylezouc z parku, uviděla jsem střechu za stromy. Teprve když jsem se přiblížila, uvědomila jsem si, že je to střecha brány k buddhistickému chrámu.

Ta věc je velká jako... já nevím... dvacet slonů!?

Pontočó za světla

Jasakadžindža

brána chrámu Čion

panoráma Pontočó z cesty na metro (ve skutečnosti je řeka rovná, zatáčka je dílem panoramatu)

Sotva se mi podařilo posbírat vyražený dech, vydala jsem se metrem ke svatyni Šimogamo. Kterážto má kolem sebe veeeeliký parko-les... lesopark? (Ach ta smůla, když si chcete vymyslet slovo a ono už existuje... :/ )
Ještě než jsem k němu došla, sedla jsem si na chvíli v menším parčíku na... soutoku řeky Kamo a řeky Takano, abych si snědla "oběd" (už byly skoro čtyři) sestávající z kreveto-majonézového onigiri a meronpanu,  které jsem si zakoupila v nedalekém Family Martu (ještě, že mají ty kombini skoro na každém rohu)... a byla jsem poštípánareta nějakými komáry, či co to bylo. Tolik štípanců zaráz jsem asi ještě neměla...
No, to jen tak o místní fauně. Zpátky ke svatyni. Byla strašně moc hezká, hle(ďte) - fotky:

První svatyně - Kawaidžindža, ve zkratce: místní kami ochraňuje ženy a pomáhá jim stát se krásnými

uvnitř

destičky s nakreslenými hezkými xichtíky a prosbou, aby byla autorka kresby hezká

park

torii vedoucí k vlastní svatyni Šimogamo

uvnitř, vpravo špatně viditelný vstup ještě více dovnitř

menší svatyňky pro kami ochraňující lidi narozené v různých letech čínského horoskopu (na fotce jsou tři z dvanácti)

hlavní část svatyně

nějaká vedlejší svatyňka, ke které se v létě můžete z nějakého důvodu brodit

vstup do svatyně, když jsem odcházela, už byl nasvícený

svatyňka pro kami dobrého manželství

Ze svatyně jsem odcházela už za tmy a rozhodla jsem se jít na druhou zastávku od konečné (protože byla blíž). Bylo strašně děsně super a velmi japonské, neb jsem šla po ulici vedle trati, přesně, jak to bývá v anime (jej!), dokud jsem si nevzpomněla na všechny ty japonské urban legends a nezačala napínat uši, jestli někde nezaslechnu teke-teke, abych se včas dala na útěk...