První dojmy, hodiny a tak...

Pozor! Tento článek obsahuje nekontrolované výlevy nadšení a velmi tlusté růžové brýle, které možná hned tak nespadnou. Rozhodně nezkoušejte doma. A nebo... :D

Shuttle na nás počkal, když jsem se blížila k okýnku jeho společnosti, dokonce už na mě mával pán papírem a ptal se, jestli jsem to já, potvrdila jsem mu to. Dokonce jsme ještě asi celých pět (the horror!) minut čekaly, než nás zavolali, že už jako jedem.

Venku před japonským letištěm bylas spousta japonského čerstvého vzduchu. Nebylo vůbec horko ani vlhko, bylo naopak velmi příjemně teplo. Velmi japonský řidič shuttlu (měl dokonce čepici a rukavičky!) nám pokynul, ať necháme kufry venku, že je naskládá do kufru sám a otevřel nám dveře. Vnitřek shuttlu byl taky velmi japonský – čisto a na všech sedadlech bílé potahy s kraječkou. (Jen aby bylo jasno, srovnávám s obrazem Japonska, který mám z japonských televizních seriálů. :D ) Tehdy jsem si uvědomila ty obrovské, obrovské růžové brýle, ale vůbec mi to nevadilo, poněvadž proč… já vím, že Japonsko má chyby a že možná po pár měsících ty růžové brýle opadnou, ale teď tady na mě kouká Japonsko (nebo já na něj – spánkový deficit mi trošku znemožnil tohle rozlišit) a vypadá přesně, jak jsem si ho vysnila…

I vyjeli jsme. Jé, my jedeme vpravo, protože jsme v Japonsku! Uá, to je ten most, jak vede z letiště, co jsem ho viděla z letadla. Uá, Ósaka! Jé, ono je to taky všude placatý a pak najednou zalesněnej kopec! Óóóó! Japonské domečky! Jéééé, japonské stromy! A japonský auto! Jééé, kandži, rychle, čti co tam píšou! Jé a další! Hele a další japonské domy! A ještě stromy! A japonská značka! Jů, japonský parkoviště (po tři čtvrtě hodině jsme měli tzv. čůrací přestávku). Uá! To je furt Ósaka? Vždyť už to objíždíme hodinu a čtvrt snad, i s přestávkou!

Náš řidič, nepředstavil se, ale příjmení měl Okamoto (znaky vlastního jména se mi nepodařilo jednoznačně dekódovat – 岡本康利), byl moc milý člověk. Trošku k tomu přispělo, že na zaměstnanecké kartičce měl široký úsměv a celou cestu jsem ve zpětném zrcátku viděla jeho oči – a byl to takový ten typ očí, co to vypadá, že se jejich majitel pořád usmívá. Kdo ví, jestli to tak bylo, ale byl to sympaťák, takže možná jo. :D

V shuttlu s námi byly ještě tři další paní a nejdřív rozvezl je, protože bydleli celkem na normálních místech, na rozdíl od nás na konci světa. Měly jsme tedy s Laurou (Něměcko; jen to, že tam se mnou byla ona, mě zdrželo od toho, abych se hihňala jak školačka, pokaždé když jsem zahlédla něco, co mě nadchlo (což bylo nota bene furt), jen jedinkrát jsem se nadechla nahlas, to když jsme projížděli kolem něčeho, co vypadalo jako císařský palác(?) [ed. byl to "jen" jakýsi chrám]) zadarmo projížďku Kjótem; sic bez komentáře, stejně jsme ale byly v takové stavu, že bychom ho asi nevnímaly. (Myslím, že jedno místo jsem poznala z Učóten kazoku (anime, btw)… ou jej… je to se mnou špatné! :D )

A pak jsme najednou zastavili před Internatioal House, z něj vyběhla banda smějících se energických mladých Japonců (no, pak se ukázalo, že Japonec je tam jen jeden a jedna z těch slečen je Mexičanka) a dřív, než jsme se s Laurou dostaly ke kufrům, které nám Okamoto-san vyložil, už byly kufry někde nad schodama a za chvíli zmizely úplně.

Sotva jsme zmateně vylezly do schodů, vyšla z ukecuke kanceláře milá paní a že máme jít za ní. V zadní místnosti už seděl nějaký kluk (Thajec a jeho jméno/přezdívku si zatím nejsem schopná zapamatovat). Všem nám dala jakési papíry a odběhla, tak jsme si je přečetli (byly japonsky a anglicky, četla jsem anglicky, protože po té cestě se mi všechny ty znaky potměšile šklebily a tancovaly kankán, valčík a mazurku dohromady). (Mezi tím dorazila Ivanka, ve stejnou dobu jako třetí slečna z letiště.) Pak se paní vrátila, podepsali jsme smlouvy a usměvavá banda nám ukázala přihrádky na boty, schránky, kuchyňku a nakonec i pokoje. Uh-huh. A že ve dvě máme přijít dolů, že něco bude.

Začala jsem vybalovat, protože mi měla ještě ten den dojet spolubydlící, ale nakonec jsem s sebou praštila na postel a pokusila se si trošku zdřímnout. Bylo to utrpení. Po té dlouhatánské cestě mě bolely záda snad v každé poloze. :D

Nakonec jsem si přece jen na chvíli zdřímla a sešla dolů, kde se obědvalo či co. Dělali takojaki. Byly, dobré… asi. Předtím jsem ještě na pokoji snědla onigiri, co jsme dostali v letadle na sváču a já na něj zapomněla, takže jsem nepadala hlady, ale nebyla jsem úplně sto vnímat chutě.

Pak přijela moje spolubydlící, slečna z Tchaj-wanu, jejíž jméno se tady v Japonsku čte Eki. Nějakou dobu jsem ještě byla dole, ale pak jsem se radši vrátila na pokoj, aby ji neporazilo z toho vybalovacího svinčíku, co jsem tam měla. Podařilo se mi vybalit skoro vše, než jsem naznala, že jestli si nelehnu, asi s sebou praštím. Nakonec, naposled jsem se pořádně vyspala z pátku na sobotu a pak už jen tak pět hodin, po plus mínus hodině. Raději nepočítat. Navíc se udělalo dost vedro.

Dvě hodinky spánku celkem pomohly. Dovyklízela jsem zbytek a zamířily jsme dolů na večeři. Měla být ve společenské části chodby u kuchyněk ve druhém podlaží (můj pokoj je ve třetím), ale že prý je moc malá, takže to bude v japonské místnosti (wašicu). Ta je podle mne ještě menší, ale pravda je, že tím, že se tam sedí na zemi, se prostor líp využije. A navíc je to wašicu, takže bych si nestěžovala, ani kdybych musela sedět na stropě, abychom se tam vešli.

Tam jsme se trošku představili a pak jsme dostali bentó. Ňam ňam. (Fotku nemám, neb jsem byla hladová a neměla jsem s sebou foťák ani mobil. Tak mi prostě budete muset věřit. XD )
Odpolední spánek mi pomohl natolik, že jsem po večeři byla ještě schopná vyrazit ven - šly jsem s Eki najít Seven Eleven (sámoška), abychom si koupily něco k snídani...