Bílý hrad a černočerná tma

Povídá mi tak Ivanka, když jsme si tak seděli s Keiko a Luisem u stánku před Kitano Tenmangú: "Nechceš s námi zítra [26. 12.] jet na Himedži?" No, že jo... kdo by nejel.

A tak jsme v sobotu kolem jedenácté vyrazili s Ivankou, Luisem, Sabi a Sawamurou (povídal, že mu máme říkat Sawamura...), což je Luisův kamarád z jízdy na koni (říkala jsem vám, že tu mají jízdu na koni jako tělocvičný předmět?) a taky jediný člověk z nás pěti, co může v Japonsku řídit auto. A tak ho půjčil a řídil.
Jelikož jsme na tu UNESCO hodinu dělalo o tomhle hradě prezentaci a nemůžu ji sem přidat (stejně je v angličtině a někteří z vás by nerozuměli), dostane se vám nyní lehce hysterického článku s autentickými fotografiemi z místa činu.

z dálky je takový docela maličký... z dálky

Říká se mu Širosagi-džó nebo Hakuro-džó, což znamená hrad Bílá Volavka, protože je z venku celý takový  skoro bílý - zdi jsou omítnuté na bílo (a prý i nehořlavo) a na střeše jsou šedavé tradiční pálené střešní tašky Tondach. Taky celý hrad údajně připomíná vzlétající volavku - to tedy nevím, zdá se mi, že tady měl někdo divočejší fantasii než já... A hmm, no je to prý největší japonský hrad, protože má (měl) celkem osmdesát tři budov. Je umístěn velmi strategicky - na cestě ke Kjótu (hlavnímu městu až do... no, oficiálně, do roku 1867 plus mínus) ze západu.

První verze hradu byla postavena Akamacu Norimurou v roce 1333 (tj. konec období Kamakura), tehdy to byla pevnost na kopci, kterému říkali Himejama ("Princeznina Hora" nebo tak nějak, ale jména se nepřekládají, že :D ). V roce 1346 Akamacu Sadanori (syn) pevnost rozebral a postavil hrad Himejama. O nějakých dvě stě let později (1545-1561) se Kuroda Šigetaka rozhodl, že hrad potřebuje upgrade, tak ho přestavěl a přejmenoval na Himedži ("Princeznina cesta", když už jsme u těch jmen, jak se nepřekládají). V roce 1581 se hrad dostal do rukou jistému Tojotomi Hidejošimu (kdo to je?!), kterému se hrad zdál takový nějaký nudný asi, tak ho zase trošku předělal, totiž postavil mu trojpatrovou hlavní budovu. Ale co se nestalo, přišla bitva u Sekuhary Sekigahary a po ní dal Hidejoši hrad svému zeťovi (Ikeda Terumasovi), protože mu v té bitvě hezky pomohl. Během let 1601-1609 ho ale Terumasa kompletně přestavěl, protože proč ne, a hradu tak třeba přibyly tři vodní příkopy, jej! Z důvodu, který si už moc nepamatuju Terumasa hrad moc dlouho neměl (možná umřel, to se stávalo) se hrad brzy dostal do rukou Honda Tadamasovi, který přistavěl několik nových budov, včetně západního opevnění s věží a zahradou pro svou snachu Sen-hime.

západní opevnění, již bez věže

V roce 1871, poté co během revoluce/restaurace Meidži došlo k různým restrukturalizacím různých struktur Japonska, byl hrad opuštěn a některé "ulice" (zdi) a brány byly zničeny, aby bylo kde postavit kasárna. Během druhé světové války bylo město dvakrát bombardováno, ale hrad naštěstí přežil bez úhony - a stejně tak i Velké zemětřesení v roce 1995.
Od roku 1993 je na seznamu UNESCO, krom toho je tak Národním pokladem, nebo aspoň hlavní věž, další tři menší věže a nějaké uličky.

A teď zase k zábavnějším věcem, jako obranná opatření. Tehepero... (^_~)*
Tak třeba takové střílny. Mají všechny možné tvary (no dobře, jen trojúhelníčky, čtverečky a kolečka) a jsou v různých výškách, aby se obráncům dobře útočilo a přitom zůstali schovaní. Do dnes se jich zachovalo kolem tisícovky.

tady jsou trojúhelníčkové

V podlaze/vnějších zdech jsou šikmé žlaby, kterými mohli obránci lít na útočníky vařící/hořící olej (dle Internetu) nebo exkrementy (dle vyučující). Proto ta nehořlavá omítka.

To na těch rozích, to je ono.

Krom toho měl hrad tři vodní příkopy - vnější je zahrabaný a stojí na něm domy. Zbytky prostředního jsou sem-tam "dostupné", vnitřní stále existuje. Průměrná hloubka příkopů byla 20 m, nejhlubší místo 34,5 m. A uvnitř hradu ještě mají jeden "příkop", který je ve skutečnosti hasičskou nádrží a vejde se do něj 2 500 m².

vnitřní vodní příkop

Uvnitř vnitřního příkopu byla spousta zdí/uliček, které se vinuly okolo hlavní části všemi směry a občas byly slepé, nebo v sobě ukrývaly obránce a takové legrace, které měly za úkol nepřítele unavit, zmást a oslabit (byly celkem úzké a v oblasti bran nízké; a představte si, že lezete do kopce k hradu, naginata (~kopí) vám klouže z rukou (protože je určitě děsné vedro), brnění už vás tlačí, kamarádi smrdí, prostě děs, a najednou začnete zase klesat, i když se zdálo, že už jste skoro u cíle...). Přímo to prý je od hlavní brány k hlavní věži 130 m, ale po cestičce je to 325 m... Kromě toho tam bylo asi milion bran (jen osmdesát čtyři, dobře), ze kterých dnes stojí už "jen" dvacet jedna. A z toho celkem dost se jich jmenovalo po básni iroha.

Krom toho byly ve vnitřní oblasti skladiště na rýži, sůl a vodu a třicet tři studní (zbylo třináct).

Studna Okiku - takový veselý japonský příběh. Bylo nebylo, některý z hradních pánů si tak jednoho krásného dne začal něco zkoušet na jednu ze služebných (čirou náhodou to byla Okiku), ale ona prý, že ne, že to se nedělá, začínat si něco s hradním pánem. No a tak ho nenapadlo nic lepšího, než rozmlátit nějaký děsně drahý talíř ze sady deseti děsně drahých talířů, že jako je to její vina, a když mu bude po vůli, tak ji za to nepotrestá. Ale furt, že ne, že to se nedělá. A protože neměla jiné východisko skočila do studny. Po nějaké ne moc dlouhé době se ale ze studny zase vrátila a jala se přepočítávat talíře. Vždycky jich ale (pochopitelně) napočítala jen devět a pak se strašlivě rozkvílela a vůbec dělala takový ten duchovitý bordel, pak zase začala počítat a tak furt dokola. No, tenhle příběh má překvapivě šťastný konec (tedy alespoň pro přeživší). Hradní pán si pozval nějakého buddhistického mnicha, aby s Okiku něco udělal. A tak si tak Okiku počítá: "Jeden! Dva! Tři! Čtyři! Pět! Šest! Sedm! Osm! Devět! ... ---!" "Deset!" zavolal mnich. A Okiku na to: "Are?" a byla pryč... Pfjú, to byl ale dlouhý popisek.

No... a taky tam mají nindži. Nevím, kolik jich měli původně ani kolik jich zbylo, ale návštěvníky jim tam kosí, totiž tantóí, či co to nindžové používají (Musím se hodně učit, mami, hodně učit... jsem nevzdělaný samuraj T__T ), jen jeden.

Nindža v akci (cizá turistka). Byl celkem přátelský, jen nás všechny zabil...

Hlavní věž byla původně strážní věží (pořádně prostornou teda!) a tyčí se 30 m nad terén. Z venku to vypadá, že má pět pater, ale protože má ještě sklep/přízemí, má jich ve skutečnosti šest. Uvnitř jsou dva veliké pilíře, z celého kmene stromu. S menšími vížkami je spojená krytými chodbami a uvnitř jsou takové skříně/skryté "místnosti" (místnosti typu přístěnek pod schody), kde se údajně měli schovávat obránci, kdyby se nepřítel dostal až dovnitř, a překvapivě na nepřítele vyskakovat. Vzhledem k tomu, že jsou ale docela dlouhé a obránců tam mělo být nacpaných až šest, muselo by to vypadat nějak takto:

O: "Oj ty hnusný, protivný nepříteli, co smrdíš, jak kdyby ses dva dny nemyl (protože ses asi dva dny nemyl)!"

N: "He! Co to?! Fujtajxl, to jsem se lek -!"

O: "Můžete chvíli počkat? 'sme se tu trošku zasekli... Ty hnusný, prašivý pse! Za to, že ses nám probojoval do hradu, tě propíchnu ... jen co se mi podaří vypáčit svůj meč zpod kolegovy nohy...!"

N: "No, toto! To jsem se ale zatraceně moc lekl, úplně jsem z toho leknutý a nemůžu nic dělat! ...-ddha, dělejte, ne? Nemám na to dobývání celej den... a už 'sem se dva dny nemyl! Uf, uf, to jsem polekaný!"

O: "..."

N: "..."

O: "Ty jo, Taró, počkej! Nestrkej do m- Au! Tož se trochu šoupni, ne?!"

N: "..."

O: "Auvajs! Co to?! A! No konečně!"

N: "..."

O: "Ty jen bídný nepřátelský pse -! Moment, zůstala mi tam ponožka..."

N: "... potěš Buddha..."

tohle není tajná "místnost", to je výklenek, ale tajné "místnosti" byly občas třeba pod těmi "ochozy"

A samozřejmě, na střeše je párek sači, což jsou ty ryby na první fotce (ty jsou nějaké staré nebo náhradní nebo tak něco).

takhle nějak to vypadá uvnitř

A víte, co je nejlepší na všech těch obranných opatřeních? Na hrad nikdy nikdo nezaútočil... ｡ﾟ(ﾟ^Ｏ^ﾟ)ﾟ｡

výhled na město z nejvyššího patra

Unavení? Přednáška už skončila. ^_~ Ale pokud byste chtěli, na Wikipedii mají hezké mapky, kde byly příkopy a tak. (Aspoň myslím, že to byla Wiki.)

hlavní věž a menší vedlejší věž od studny (na střeše hlavní věže možno vidět sači)

Po návštěvě hradu jsme ještě zajeli na horu nad Kóbe na horu Maja, podívat se na večerní nasvícené Kóbe. (Musím do Kóbe někdy zajet za dne... :D ) Byla tam příšerná kosa. Když jsem se pak doma koukala, tak asi kolem 5°C. Brrr.

Asi jsem...

... měla zkusit...

... udělat panoráma.

A pak jsme šli v Kjótě na suši.