Předvánoční dvě věže a jiná dobrodružství v Tokiu

Někdy tak v půlce listopadu jsem měla takovou myšlenku, že bych moc ráda viděla Tokio před Vánocemi. Na pátek 18. nám připadl vánoční večírek, takže jsem se pro výlet rozhodla týden před tím, 11.-12. 12.

Pátek začal zajímavě. Kvůli poryvům větru nám zrušili raní výuku. A udělalo se neuvěřitelné teplo.

O půl šesté jsem nastoupila do šinkansenu (lístek stál nehorázné peníze, příště asi poletím), a pak už bylo všechno jen rozmazané a najednou mě to vyplivlo v Tokiu (V trošku zdlouhavější verzi: šinkansen je opravdu děsně rychlý, první půl hodiny jsem si pořád říkala, kdy že se to letadlo konečně rozletí... a po dvou a půl hodinách mě to vyplivlo na Tokijský hlavák.), zhruba v osm večer.

tam, vzadu, to je ono, nádraží

V Tokiu nastal zásadní problém. Měla jsem plán. Ten plán šel do kytek, když jsem z okénka šinkansenu uviděla Tokyo Tower a řekla jsem si, co kdybych se nejdřív šla podívat tam. Problémové slovíčko je "šla". Tedy, původně jsem neplánovala, že tam celou cestu půjdu...

pohled k císařskému paláci z téhož místa

Nicméně, hezky popořadě: vyklopýtala jsem z nádraží (sežralo mi všechny lístky :( ) a zamířila k císařskému paláci, poněvadž odtamtud mi mělo jet metro. Jenže tam byl takový hezký parčík a bylo teplo, skoro jako když přijedete někam k moři (takový hic nebyl, ale člověku to tak po pár posledních týdnech připadalo), a tak jsem si vzpomněla na všechny dobře míněné rady, abych se pozdě večer netoulala po Japonsku sama (jenže, co je v Japonsku pozdě večer?), a místo toho šla pěšky.

v hlavním městě mají chodníky pokryté zlatem... radši jsem tudy nešla, aby na mě nespad' nějaký barák... nakonec, měla jsem červené boty

Což bylo dobře, protože jsem tak našla "Tokijský vánoční trh"... který byl menší než kterýkoli vánoční trh, na jakém jsem kdy byla. Ale byl moc hezký, se stánky skoro jak ze Svoboďáku, a hned v prvním byl nějaký mladý muž, který vypadal úplně stejně jako Oguri Shun v 'Rich Man, Poor Woman', ehm. ^^'

vstup

otáčecí vánoční sloup... betlém?

A odtamtud už to k Tokyo Tower bylo jen dvě zastávky metrem a to přece není daleko. Blbá. Blbá. Blbá. Blbá z malého provinčního města bez metra. Dvě zastávky metrem nejsou totéž, co dvě zastávky šalinou.

No, k Tokyo Tower jsem došla. Pofotila jsem ji a spěchala na metro, protože jsem měla v deset sraz s Miri (pro ty, co ji neznají: kamarádka momentálně rjúgakující tam, co loni byla Miška) na Shinjuku. V deset jsem nastoupila do metra, v deset deset jsem byla na Shinjuku (fujtajxl, tohle tokijské metro, deset večer a je to takhle narvané! :D ) a po nějakých těch pěti zmatených minutách jsme se i našly a zamířily k ní na byt, kde jsem tu noc spala (Děkuji!).

Den první, dva zásadní poznatky, které v zásadě nejsou vůbec nové:
1) v Tokiu je všechno zatraceně daleko,
2) boty na podpatku nejsou dobré na dlouhé/rychlé chození (myslela jsem, že bude zima, tak jsem jela v kozačkách, ale v Tokiu bylo stejně jako v Kjótě skoro vedro...)

Sobota přinesla nový poznatek:
boty na podpatku nejsou -sakra- vůbec dobré na dlouhé/rychlé chození. V sobotu mě čekal celý den chození po Tokiu a nohy mě bolely tak, že jsem skoro nemohla chodit... :D

Mým prvním cílem v sobotu bylo Ghibli muzeum. Šlo se k němu přes naprosto úžasně nádherný park Inokašira(-kóen). Bylo v něm jezírko, stromy v škále té správně krásné podzimní barvy od žluté a japonskou jasně červenou... a... no... prostě byl nádherný, tak nádherný, že mě ani tolik nevadilo, když jsem se doplazila k muzeu a místní kakarín mi řekl, že lístky se musí rezervovat a kupovat několik týdnů předem. A to mě už, prosím, pekelně bolely nohy (to jen tak, abyste měli představu, jak krásný ten park byl).

ježurko

park s obdivovateli momidži

momidži

Mým druhým cílem bylo muzeum japonských mečů, kousek (asi půl hodiny pěšky mým tempem) od stanice Shinjuku. Doplazivše se tam, posadila jsem se asi na deset minut na sedačku v přízemí, než jsem vyšla do prvního patra podívat se na tu blýskající se nádheru. Potěšilo mě, že studenti měli opět výraznou slevu. Zrovna vystavovali vítězné kousky z nějaké soutěže. Bohužel se ve výrobě mečů moc neorientuju, takže nevím, zda slovo "leštit" skutečně znamenalo "jenom" leštění, nebo zda je to kódové označení pro kompletní výrobu čepele... každopádně byly moc hezky naleštěné a všechny ty cuby, saje atp.! Ale nesmělo se tam fotit a neprodávali suvenýři.T.T

Po dalších deseti minutách na sedačkách jsem se pomaličku odplazila směrem k Tokyo Metropolitan Government Building, což je takový dvouvěžový výškáč, jenž mi byl Miškou i Ivankou doporučen pro svou jedinečnou vlastnost: z vyšších pater je krásný výhled na Tokio a vstup je z-d-a-r-m-a. :D

toť

Nicméně bylo ještě světlo a tak jsem nejdřív prošla skrz park pod ním a navštívila předraženou verzi Saizerie, Denny's, poněvadž jsem měla velký hlad. Po obědosvačině jsem se ještě podívala na svatyni Kumano v rožku parku.

Na jižní věž jsem vystoupala, zrovna když se začínalo stmívat. Na severní věži (otevírací doba až do noci, na rozdíl od jižní, kde mají jen do šesti) jsem se zdržela. Bylo strašně brzy. Autobus mi jel až ve tři čtvrtě na deset. Tak jsem tam nějakou dobu seděla, sbírala síly (a že už se docela rozutekly), koukala na suvenýry, polemizovala, zda se ty hůlky ve tvaru light-saberů dají někde sehnat levněji (došla jsem k názoru, že ano, a doufám, že je někde najdu...).

výhled směr Meidži-džingú a přilehlý park

v mracích na pravé straně fotografie se údajně schovává hora Fudži

Tokio směr severozápad

Tokio směr severovýchod (možná), ze severní věže

Shinjuku Central Park (ten park, co jsem se v něm procházela)

Tokyo Tower (ty ufoni jsou odraz světel v okně, bylo dvouvrstvé...)

Mou poslední zastávkou bylo Yebisu Garden Place, což je takové celkem nezajímavé místo s nákupním centrem a pokud se nemýlím (podle průvodce) muzeem piva Ebisu, které si nicméně pamatuju z jedné z mých oblíbených doram ('Hana yori Dango') a prostě jsem ho chtěla vidět, no. :D A našla jsem ho a poznala jsem ho, ač tam zrovna měli vánoční tržíček.

   vlevo: významné místo z té doramy (kamenný hranatá věc)

   uprostřed: Tokyo Tower

   vpravo: vánoční strom

Na Shinjuku jsem se vrátila ještě před devátou, což bylo docela nepříjemné, neb už začali zavírat obchody. Vydala jsem se tedy najít místo, odkud mi pojede autobus, což se ukázalo být snazším počinem, než jsem se obávala, takže jsem poslední půl hodiny strávila v Mekáči nad jablečnou taštičkou, protože nikde jinde se nedalo sedět.

Den druhý, zásadní poznatek, opět ne tak docela nový:
Elisabeth prostě nedokáže pořádně spát v dopravních prostředcích. Noční autobus vyrážel z Tokia ve 21:45, do Kjóta dojel 5:20. První dvě hodiny jsem nemohla spát páč mě bolely nohy (po hodině jsme stále ještě byli v Tokiu, jen tak mimochodem), poslední čtyři hodiny jsem nemohla spát, protože jsem byla dost vyspaná na to, abych spala v autobuse... :(

futuristické toalety někde na benzínce v půlce cesty, světýlka u dveří svítí modře (volno), nebo červeně (obsazeno), jak na parkovišti... a v umyvadlové zóně je ještě oznamovací tabule, kde je to taky všechny vidět... o.O
Inu Japoncko.

Áááále: svezla jsme se v Kjótě prvním metrem :D (Achievment unlocked, I guess.)

Pokud jste se náhodou ztratili ve všem tom bolení nohou (je ho tam hodně, protože tam opravdu bylo, ale nebylo to tak zlé, aby to zakrylo všechno to hezké): Bylo to moc hezké preview, ale příště si musím vzít lepší boty a nebát se cestovat metry a autobusy... možná sehnat nějaký ičiničičúšadžókippu nebo více denní, měli-li by... :D