Better safe than... creepy?! aneb Rande aneb Jama-mawari

Jak jsem se již zmínila, úterý bylo vtipné.

Poté, co jsme se vrátili z úřadu a já si trochu odpočala, naznala jsem, že je čas na kratší procházku po okolí. Moc jsem nefotila, spíš jsem pozorovala...

Nejdřív jsem na křižovatce, jíž se rovně chodí k 7/11 zamířila jinam, z kopce dolů, po nějaké době jsem u říčky zahnula a mezi domky se začala vracet. No, to jsem si aspoň myslela. Po nějaké době jsem se dostala k hlavní silnici a ač jsem si říkala, že bych už asi měla začít zahýbat zpět, neudělala jsem to. Teprve, když jsem došla k velké křižovatce, naznala jsem, že už je čas.

A tak jsem najednou začala stoupat a vzdalovat se od civilizace. A začalo se stmívat. Ale bylo to hezké. Přede mnou se tyčila jakási moderní věž a vypadala hezky. Když jsem odcházela z I-House, ptali se mě, jestli se nebojím. Řekla jsem jim, že ne, ale jak ubývalo světla a auta jezdila jen zřídka, trošku jsem se bát začínala. Však víte, všechna ta japonská strašidla a duchové atp.

Zrovna jsem procházela pod onou věží (jak jsem později zjistila, patří k nějakému čisticímu centru (neptejte se, nevím)), když vedle mě zastavilo auto. V něm nějaký chlapík a jestli je všechno v pořádku a nepotřebuju odvézt a tak. Hezky jsem mu poděkovala, omluvila se a řekla, že ne, že je vše v pohodě. Odjel.

Šla jsem dál, přemítajíc nad tím, jak jsou ti lidi v Japonsku hodní a nápomocní a jak bych asi neměla chodit po tmě sama (jen tak pro info, bylo ani ne půl sedmé večer), aby si náhodní kolem jedoucí řidiči nedělali starosti nebo si nemysleli, že jsem já nějaké obake, ne-li něco horšího. Pak mě samozřejmě napadlo, jestli neměl nějaké nekalé úmysly, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala, není to vůči lidem fér, být takhle paranoidní.

Jdu si vesele, no trošku méně vesele a trošku více neklidněji, protože už jdu přírodou nějak dlouho a I-House nikde, když tu vedle mě zastaví dodávka (malá bílá japonská dodávečka, žádné černé strašidlo se zatemněnými okny) a v ní nějaký jiný chlapík, že jako, jestli je všechno daidžóbu, a jestli jsem se neztratila a tak. Zase jsem mu poděkovala, že daidžóbuovatější už to být nemůže a že teda, pardon... taky odjel. Ach jej, jací jsou tady v Japonsku milí a hodní, nápomocní, starostliví lidé...

Došla jsem na křižovatku a konečně se mi podařilo nastartovat Google mapu na mobilu. Zjistila jsem, že  jsem někdo totálně úplně v háji. Teda, v horách. Ale našla jsem si hezky cestu zpět, dokonce i přes nějakou civilizaci, ne přes vrcholek hory.

Pokračuju si tedy vesele (teď už ano, jen trošku nervózně, aby si o mně v I-Houseu nedělali starosti) dál civilizací, když v tom vedle mě zastavil moped a z něj slézá ten první chlapík. A že prý byl předtím v tom autě a že si dělal starosti a tak. Tak jsem mu hezky poděkovala a řekla mu, že už vím cestu, že jsem si ji našla na mapě a že je všechno úplně nejvíc daidžóbu. A pak to začalo. Že prý "bidžin"(kráska) a "kareši iru?"(máte přítele?) a "déto šinai?"(nepůjdem na rande?) a tak. Tak povídám, že teda jako asi ne... že se mi déto (rande) úplně nehodí a tak. A on pořád, jestli se s ním někdy nesejdu a jestli už jsem večeřela atp. Tak jsem mu teda řekla, že na mě v I-House čekají s večeří (což byla technicky pravda a nakonec i úplná pravda) a nakonec jsem použila kouzelné slovíčko muri... což je odmítnutí, které Japonci prostě nedáte, protože je tvrdé a v podstatě definitivní.

Vypadal, že ho to zaskočilo. Tak jsem mu hezky, jakoby nic, poděkovala, že si dělal starosti a že teda půjdu, ať se o mne (v I-House) nebojí...

Ach jej, jací jsou tady v Japonsku milí a starostliví a divní lidé... :D

Do I-Houseu jsem se vrátila tak akorát na večeři s nově příchozími rjúgakuseiemi.

Ti z vás, kteří se mnou sledují hřbitovy budou jistě potěšeni, že jsem našla hřbitov. Byl by zombie-very-friendly, kdyby nebyl japonský...

Ti z vás, kteří by rádi mapku, se bez ní budou muset obejít, neb Google mapy se mnou odmítají spolupracovat... ale ještě se o to ni někdy pokusím.

Mami, nepanikař.