Frankfurt-Kansai

Jedenáct hodin letadlem... whoa. Se zataženými okýnky jsem i občas zapomněla, že jsme několik tisíc metrů ve vzduchu... jenom, když to trošku drncalo a zrovna mi to nedělalo 4D efekty k filmu...

Letadlo bylo obrovské. Mělo dvě patra a přesně, jak jsem tak trochu tušila, tři řady sedadel. Na každém sedadle zezadu byl přidělaný tablet/televize pro cestujícího na sedadle za ním (jen ti, co koukali do stěny, je měli zvedací, jako stoleček). Nutno říci, že moje tableto-televize-věc se neustále přehřívala a zasekávala, takže nebýt paní vedle mě, které se na začátku taky sekla a která se zeptala letušky, co s tím, asi bych byla v koncích. Takhle jsem to jen každou chvíli restartovala…

Dostali jsme deku, sluchátka a polštářek

No… cesta uběhla… tak rychle, jak se dá od jedenáctihodinové cesty očekávat. Ale jídlo bylo dobré, jen tedy snažit se sníst ten udon hůlkami, když vedle vás sedí dvě Japonky, je trošičku stresující. Ale hrdinně jsem si říkala „jsi jen burubý gaidžin, ony to pochopí“ a nevzdala se. Taky mě trošičku mrzelo, že nám pak letušky nakázaly zatáhnout rolety u okýnek, takže jsem nemohla koukat ven (stejně jsem je občas zvedla a neposlušně koukala na ruská a trošku i čínská světýlka). A pak nám rozdaly jakési formuláře k vyplnění. Tož, než jsem stihla vyplnit ten druhý, zhasly, ale naštěstí se mi zasekla tableto-věc, takže mi svítila, jak Václavák o Vánocích.  

Večeře

Usnout se mi podařilo jen dvakrát, pokaždé asi na hodinu. Poprvé se mi podařilo přijít na to, jak vypnout tu ďábelskou věc, ale paní vedle mě se sekla, takže usnula u jedoucího filmu (takže mi její věc svítila do očí), a podruhé se sekla zase mě, takže jsem spala u jakési japonské střílečky… možná to nebyla střílečka, ale stříleli tam… nebo ne? :D

Snídaně

Pak jsem se odvážila zvednout roletu a vycházející slunce mě i paní vedle vypálilo sítnice, tak jsem to zase zatáhla, aby si nestěžovala. Ale vypadalo to krásně. Pořád jsme ještě byli nad Čínou.

Tableto-věc

O něco později jsem se vykašlala na letušky a roletu vytáhla, stejně už to udělali i další, tak co. Pod námi bylo jakési moře. Moře. Moře. Moře. Ostrov! Moře. Moře. Kurník šopa (odpusťte mi mou klačtinu), to je Japonsko?! To je asi Japonsko! Já vidím Japonsko?! Ó, my poletíme přes Vnitřní moře! (To jsem šilhla k paní vedle, která zrovna koukala na věci na trasu, protože moje věc se pro změnu restartovala.) Ó, Vnitřní moře! ええええ、デッカッ！ (Kruci, to je velký!) Jé, Japonsko… kopečky! To jsou boží kopečky! No jo, hory, no… Jé, to je super, jak je celé to město na té rovině mezi horama.

えええええええ！？ Na těch horách jsou pagody!! Ty brďo, Ježiši Kriste, no todlecto, uáááá! Já letím do JAPONSKA! Já už tam skoro jsem! Prosím, ať to letadlo nespadne na posledních pěti kilometrech! Já už jsem skoro v Japonsku!!

Když si to dost přizumujete, tak je uvidíte pod motorem vedle mlhy na skle...

Ano, prosím, to mi po těch skoro pěti měsících konečně došlo, že letím do Japonska. Jakože hontó ni hontó fakt! :D

Další šok bylo ósacké letiště, resp. Kansaiské mezinárodní, abych byla přesná. Je to takový obdélníček uprostřed vody, takže mě okamžitě napadalo, jak by se z toho hezky a jednoduše dělala taková druhá Dedžima… :D

A pak jsme přistáli a já jsem skoro byla v Japonsku… vystoupili jsme, hezky rovnou do terminálu, ne do nějakého přiblblého letištního autobusu, kterým bychom se courali kdo-ví-kde (ano, Frankfurte, koukám na tebe ;) ). A Japonci šup hezky rychle přes pasovou kontrolu, kdežto cizáci do fronty. A cizáci, co tu chtějí být dýl, ještě do jiné fronty. Trochu jsem se bála, aby mi neujel shuttle, který jsem měla objednaný, jestli třeba nepočítají s odbavovacími časy pro Japonce, ale to už tak z rozhovoru s jednou z letištích paní vyplynulo, že jsme tam rovnou tři, co jedem studovat na Kjóto SanDai. Ta třetí sice jela vlakem, ale pořád jsme byly dvě, co jsme tam mířily, takže na nás snad počkají.