Heidžó-kjó to cunageta

V neděli 8. 11. se nám podařilo uskutečnit první propojení suropenského lidu. Volejte "banzai" a třikrát se zatočte!

Vyrazila jsem totiž do Nary, kde momentálně rjúgakuje naše Regi. Jak k tomu došlo je příběh poměrně krátký, ač začíná někdy před třinácti sty lety. Bylo nebylo, císařovna Genmei nechala postavit Heidžó-kjó, čili hlavní město Heidžó. Dnes se toto město jmenuje Nara a je to takové pěkné městečko (tehdy nevím, ale urcitě se jim vydařilo) hodinku cesty vlakem od Kjóta (které tam tehdy ještě nestálo). Nicméně... po nějaké době (asi třiceti letech) se císař Šómu rozhodl, že by byl kůl postavit do nejvýznamnějšího místního chrámu (Tódaidži) fakt velkou sochu Buddhy. A tak to i udělal. Nechal udělat, je to císař, víme? A pak když s velkou slávou sochu odhalovali, dostal císař spoustu kůl dárků. Jednoho dne ale císař umřel a jeho manželka darovala všechny ty věci, které tehdy dostal tomu chrámu. A ti si na ně postavili sklad, který se jmenuje Šósóin. Je to děsně kůl sklad, který je postavený jen ze dřeva (žádné hřebíky) a to dřevo, jak s roztahuje, když je vlhko, zabraňuje vlhkosti vstupovat dovnitř a ničit ty věci (vlhkost jedna barbarská) a naopak když je sucho, tak uschne a smrskne se a udělají se mezi ním škvíry, kterými proudí vzduch, takže se ty předměty zase neničí. No ale dnes je moderní doba a tak se všechny ty předměty přesunuly do betonové budovy a sklad je prázdný. A čas od času tak na dva týdny jednou za rok vystaví ty předměty v jednom z místních muzeí. Konec byl 9. 11. A tak jsem v neděli ráno dorazila na Kokusaikaikan, konečná metra kousek (autobusem) od nás, a za hodinku vylezla v Naře, kde jsem se potkala s Regi (Jej! Konečně další milá tvář!) a jejími dvěma rjúgakuseiskými kamarádkami a vydaly se k muzeu, kde jsme se měly sejít s dalším Regiiným kamarádem, postarším Japoncem nějakého uměleckého ražení. Když dorazil, šli jsme se podívat dovnitř.

fontána s mnichem

tady začíná jelení ráj

Milé překvapení bylo, že rjúgakuseiové měli pořádnou slevu (60%!). V Šósóinu se nám s Regi podařilo mezi všemi těmi ostatními návštěvníky a hodně starými, ale sakra zachovalými předměty poztrácet ostatní, nečesky mluvící účastníky zájezdu (pak jsme se zase našli),  ale pořád jsme spolu s Regi mluvily anglicky... někde se něco pokazilo... o.O

zahrada za muzeem

u chrámu Kófukudži

Pršelo, takže po obědě jsme jen prošly pár giftšopů a pak jsem jela domů...

trochu rozmazaná selfie s mnichem na fontáně a mnichem skutečným

 Povídá se o Naře, že tam volně pobíhají jelínci a že jich tam j hodně. Je to pravda. Vy, co to teď víte čerstvě, si to pamatujte a věřte mi. Povídala jsem to Ale a ta mi nevěřila, dokud to neviděla...

jelen