Bylo nebylo (10.-11. 10.), řekla jsem si, že bych si mohla konečně udělat trochu volnější víkend.
Netřeba snad dodávat, že jsem v tomto úsilí žalostně selhala.
Vyrazila jsem totiž ke Kijomizudeře, že si koupím kalíšek na čaj. Cha. Sotva jsem tam dojela (s drobnou zastávkou u akvárka, protože jsem si spletla autobus a tím pádem přejela zastávku, kde jsem měla vystoupit), uvědomila jsem si, že už skoro nemám peníze a že by tedy nebylo od věci navštívit bankomat. Bankomat v Lawsonu (konbini) mi odmítl peníze vydat (že neumí česky nebo co), tak jsem si koupila onigiri a šla se podívat do blízkého chrámu Niši-Ótani.
 |
| Poté, co jsem vyfotila dvě skupinky japonských turistů (nikdo na mě nezkoušel svou angličtinu! Jej!), se paní z té druhé nabídla, že mě taky vyfotí a její syn/synovec/??? stál najednou vedle mě... tak mám fotku s neznámým japonským klukem... a ještě jednu i bez něj... ^___^ |
 |
| uvnitř chrámu |
 |
| ... |
 |
| přes dva tisíce let staré lotosy |
 |
| stále uvnitř |
 |
| víc uvnitř |
 |
| asi ctihodný zakladatel |
 |
| mostek k chrámu, po jeho stranách jezírka se stejně ohlodanými lotosy, takže jsou asi taky pěkně staré |
V Niši-Ótani by měli mít mauzoleum kohosi důležitého, ale byla to taková hnusná betonová budova...
 |
| Jdu si tak z chrámu a najednou vedle mě hřbitov. Žádné ploty, nic. Kdyby byl u nás, tak je zombie-uber-friendly. ~__^ |
Po návštěvě chrámu jsem se svezla na jiné místo, kde jsem něco chtěla (a nesehnala) a vyzkoušejíc normální bankomat (nope) jsem nakonec vyhrála nějaké peníze v bankomatu v 7/11.
 |
| Ale měli tam plakát se Šinsengumítkem... |
A zase zpátky ke Kijomizudeře.
 |
| Jakás pagoda tam v okolí. Líbí se mi, jak se v Japonsku krásně míchá staré s novým, nikdo si z toho nic nedělá a nikomu to nevadí... je to takové harmonické, zatím, ne, jak u nás, kde to člověka nezřídka zmlátí dubovou palicí a pak to do něj ještě šťouchá párátkem |
V obchůdku jsem strávila děsně času, protože tolik hezkých věcí po hromadě... některé kalíšky měli po dvou, menší a větší, takže jsem z nich měla strašný Džiróbó a Taróbó pocit a prostě jsem si nemohla vzít jen jeden z nich...
A... no... nakonec jsem si vybrala jeden hezký... a přišel pán a že prý jestli chci menší nebo větší... Ach ta hrůza! Tak jsem si vzala ten větší... uh. (Oba už by byly trošku nad poměry. ^__; )
Už se pomalu stmívalo a měla jsem hlad... a najednou mi má buddy píše, že půjde večer s kamarádkou na kaiten-zuši (takové to suši, jak jezdí na pásu a vy si ho musíte ulovit... nebo si objednat vlastní) a že jestli nechci jít s nimi. Samozřejmě jsem chtěla, ale byla jsem hluboko ve městě. Rychle jsem tedy doautobusovala domů, vychrlila všechno na Eki (moje milá spolubydlící, pokud jste náhodou zapomněli), která se tvářila, že by taky ráda šla, tak jsme se rychle nachystaly, zkolily kopec a... ve čtyřech snědly suši a jiné dobroty (protože mají i jiné dobroty) za 5000 jenů... ehm.
 |
| pojízdný pás |
 |
| Inari-zuši, děsně dobré, smažené-ish sladké tofu |
 |
| nějaké suši s jikrami nevím čeho |
 |
| warabi-moči, nope, to není suši |
 |
| Haruka, moi, talířky, Eki |
Tož, výsledkem toho památného dne, stráveného aspoň z půlky v autobusech (díky všem kami za celodenní jízdenku!), bylo, že jsem zvládla přečíst přes dvacet stránek japonské knížky (čtu ji jen v hromadné popravě), získala mnoho obrázků do své Suši Collection (ano, fotila jsem si každé suši, které jsem pak snědla, pokud se neopakovala)... a hlavně jsem se stala hrdou majitelkou tohohle pokladu:
Žádné komentáře:
Okomentovat