Jak jsme šli do školy

V pátek 30. 10. jsme vstali v nepěkně brzkou hodinu, abychom se mohli ulít ze školy a jít do školy. Brzo.

... nebo něco na ten způsob. Ze školy jsme se neulili, neb byl školní festival (o tom později). Ale brzy jsme vyráželi. Jeli jsme totiž až na sever prefektury Kjóto, do městečka Maidzuru (pro ty z vás, co už to gůglují, ne, neviděli jsme moře :( ), kde jsme navštívili jednu z místních základek. Cesta trvala asi tři hodiny, včetně zastávky u jiné univerzity a čekání na druhý autobus (Zapomněla jsem zmínit, že jsme měli vlastní autobus!), protože do toho našeho bychom se všichni nenacpali... autobus, no, mikrobus...

Odpočívadlo cestou na sever... stromy už měnily barvy

Když jsme tedy dorazili, asi o půl hodiny později, než bylo v plánu, čekalo nás uvítání hodné mezinárodní delegace, která přišla dojednat světový mír...

Prošli jsme celou školou až do tělocvičny, která v Japonsku vždycky slouží ještě jako místo k hromadný shromážděním žactva při různých příležitostech. No a tak tam všichni seděli a my jsme mezi nimi za veselého hudebního doprovodu prošli, snažící se zachovat usměvavou, byť trošku seriózní tvář a nezačít se řehtat jak blázen... ale možná jsem to byla jen já. Následovalo uvítací  povídání a pak nám třeťáci až páťáci předvedli takový tanec, co předváděli na sportovním dni a spolu s nahrávkou všichni zapěli strašidelnou dětskou píseň (zde v podání úplně cizích, neznámých dětí), kterou po poslechnutí nedostanete z hlavy alespoň dva dny (you're been warned). Když jsme se jeden po druhém představili, opět za hudebního doprovodu jsme prošli nazpět ke dveřím, načež jsme byli po třech až po čtyřech rozdistribuováni do tříd.

Se mnou ve skupině byli Riku (Finsko) a Sabrina (Německo) a nejprve jsme byli u druháčků. Teď přichází odpověď na tu velikou otázku, co jsme tam vlastně u všech oni-v-tygřích-trenkách dělali... 42! 嘘だけど... Inu, milý synu, nejprve jsme jim řekli něco o naší zemi a ukázali jim obrázky a poté nám děti řekly něco o tom, jak si děti hrají v Japonsku.

Tohle jsem dostala. Spolu s dopisem od autora, že to vyrobil on a že se o to mám hezky starat. A ještě asi tři origami srdíčka a nebe-peklo-ráj, nebo jak se to tady jmenuje: pokkunpokkun.

Následoval oběd. Vy, kteří jste někdy viděli nějakou doramu ze školního prostředí (podezřívám tak tři z vás) si to možná dovedete představit, ale je třeba vzít do úvahy, že těmhle dětem bylo plus mínus sedm, takže nikdo z nich neměl bentó a všechno bylo mnohem chaotičtější. Nejprve přesunuli lavice (mají takové ty pro jednoho, ale v sedmileté velikosti) do tří řad a každého z nás posadili jedné do čela. Načež se některé z děti navlékly do plášťů, roušek a čepiček a -

Jiné děti začaly chaoticky poletovat kolem těch podivných cizozemců. Jeden chlapeček ze mě tahal, jestli znám nějaké písničky, tak jsem přiznala, že znám třeba Haru ga kita a už jsem měla v ruce knížku s písničkama. Holčička naznala, že je na čase ukázat mi všechny knížky (měli Mumínky... ti jsou tu vůbec populární...). Další chlapeček to vzal vědečtěji, přinesl encyklopedii všech států světa a prý že kde je ČR a co s ní sousedí a tak.

- a najednou tam bylo jídlo a děti si začaly nosit tácky s obědem. Taky jsem jeden dostala. K obědu byla polévka, taková zeleninová, akorát japonská, rýže, nějaká další zelenina (myslím) a mlíčko. Oběd měl trošku příchuť školní jídelny, ale byl lepší než ty naše...

Po obědě šly děti hrát ven vybíjenou, ale já jsem se z toho nějak omylem vymluvila a místo toho jsem nějaké holčičce nakreslila do sešitu obrázek z přebalu nějaké jejich knížky... no, co jsem mohla dělat, když mi fo ruky strčila sešit a tužku...

Když se děti vybily, byli jsme převeleni k páťákům, kterým jsme zase řekli něco o svých zemích a oni nám na oplátku udělali kvíz japonských přísloví a pokusili se nás naučit hrát si s kendamou. U páťáků jsme byli hotoví rychle.

výhled na městečko z chodby školy

Shromadivše se zase všichni v konferenční místnosti, rozdělili nás na dvě skupinky podle škol a vyslali nás na obhlídku bukacu (školních klubů - něco jako kroužky, ale rovnou ve skole). My jsme se jako první šli podívat na sadó (čajový obřad). Dostali jsme čaj (mačču; konečně jsem nalezla odpověď na otázku, kterou mi tu občas lidi kladou, totiž, jestli mám mačču ráda (ano)) a wagaši, japonské sladkosti. A pak nás nechali umíchat si čaj samotné, jej!

wagaši (je jich spousta druhů, netuším, co je tohle přesně)

Ukázalo se... že když dlouho sedíte v seize, trošku vám, ehm, "usnou" nohy, jak se tu říká. To má člověk z toho, že je bakagaidžin a snaží se to vydržet, i když mu říkají, že nemusí. Ale naštěstí jsem si s tou nohou nic neudělala, když jsem na ni žuchla... a cestou ke kotoistkám se nohy zase probudili.

Holčičky s učitelkou nám něco zahrály a pak nechaly i nás vyloudit z nástrojů nějaké ty fušigina koutou no outou.

vstup do školy

A pak jsme jeli domů...