A na jih: Jak mi nejel vlak (den čtvrtý)

Stejně jako předchozí den, i 17. 2. mě čekalo brzké vstávání. Naštěstí jsem se probudila, aniž bych byla mezitím sežrána a dokonce i včas na to, abych zjistila, jak se pouští teplá voda do sprchy (což se mi večer nepodařilo), takže jsem si mohla dát sprchu na zahřátí... (ᗒᗜᗕ)

A tak jsem se vydala na cestu doprostřed ničeho... doprostřed jižního Kjúšú, podívat se na svatyni Kirišima, která byla postavena (mnoho století poté) na památku toho, že nedaleko sestoupil na zem vnuk sluneční bohyně Amatersu, Niinigi, a blízký Senrigataki (vodopád), kde k tomu údajně došlo, ale nikdo z místních (pán na nádraží, řidič autobusu) o něm nikdy neslyšel, tedy mi nemohli poradit, jak se k němu dostat, neb na velmi názorné mapě před nádražím, kde bylo jinak snad úplně všechno, nebyl...

zmíněná mapa

Ke svatyni to bylo od nádraží kus cesty, tedy jsem se svezla autobusem (čtyřicet minut, to bych ztratila moc času, kdybych šla pěšky...).

svatyně má pořádné schodiště, jak se na svatyni sluší a patří

a moc hezkou velikou torii

...

Hádejte, koho jsem tam zas potkala! Jop, Sakamoto Rjómu s jeho paní, prý na svatební cestě.
(Jen tak mimochodem, prý byli první Japonci, kteří podnikli svatební cestu...)

výhled až k Sakuradžimě

zooooom

ke svatyni

hezké starobylé budovy

....

a jsme uvnitř

chtěla jsem počkat, až si to paní s božstvem vyřídí, ale měla toho k vyizování hodně, stála tam snad čtvrt hodiny, tak jsem nakonec vyfotila i ji...

přes osm set let starý strom... není to úžasné?
kdybychom rozuměli řeči stromů... co všechno by nám mohly povědět o dobách dávno minulých...

pěšinka do lesa (doufala jsem, že k vodopádu, ale nemohla jsem to zjistit, neb přes ni byl řetěz a nápis Dál už ne-e!)

na odbočce z oné cesty ovšem byla ještě jedna malá svaytňka

bloumajíc při čekání na autobus vyblejskla jsem si i první torii

Navrátiv se na nádraží, zjistila jsem strašlivou věc - někde na trati spadly dráty a od této stanice zpátky do Mijazaki nejede žádný vlak. (Potřebovala jsem na druhou stranu, ale další stanice byla daleko a přes hory a doly... a tak jsem se vydala na obhlídku okolí...)

okolí

Po návratu na nádraží, sdělil nám předseda stanice radostnou zprávu: vlak, kterým jste všichni chtěli jet nepojede, ale ten hned za ním už ano. Haha... to byl poslední vlak, kterým bych to do Kumamota stíhala v normální dobu. A tak, zatímco všichni radostně naskakovali na vlak, já jsem ještě další půl hodinky čekala na autobus, který mě měl odvézt do Kokubu, kde jsem přestoupila na autobus, který mě odvezl na letiště. Z letiště jsem chtěla jet do Kumamota dalším autobusem, ale pán za okýnkem řekl: "Ne. Autobus je plný."

'Oh. F*** it all, then,' pomyslela si Beth, která se normálně klení celkem úspěšně vyhýbá, koupila si lístek na autobus do Kagošimy...

cestou

... a odtamtud odjela do Kumamota šinkansenem, protože tam měla být v hostelu do devíti a navíc měla domluvenou večeři s Tuomasem, který se vydal cestovat o pár dní později než ona a shodou okolností (byl to nejlevnější -ale stále úžasný- hostel v Kumamotu) se ubytoval ve stejném hostelu. 

poštovní schránka (skoro na rohu ulice) cestou na večeři

hrad v Kumamotu

klasická japonská zastřešená nákupní ulice

Zmínila jsem, že ten hostel byl v tradičním stylu? A pokoj pro ženy byl hezky tradičně oddělen takovou pěknou posunovací mříží... (ᗒᗜᗕ)