Na sever: Letos je hrozně teplo (den nultý a den prvý)

Než jsem odjela do Japonska, měla jsem plán. Víte, v Japonsku je fakt hodně teplo. Akorát na severu je v zimě fakt zima a v létě snesitelně (jak u nás, co jsem slyšela) a na jihu je v létě ještě nesnesitelnější vedro, než jinde v Japonsku a v zimě je to tam... takové snesitelné, jak u nás... na podzim, na jaře. Tak. Zpět k plánu. Plán byl, že pokud tam pojedu, tak na Hokkaidó v létě, na Okinawu (nebo na Kjúšú) v zimě. A tak, když se mě Ivanka někdy o Vánočních prázdninách/začátku ledna zeptala, jestli s nimi (s ní a pár dalšími, z nichž pak někteří nakonec nejeli) nechci jet v únoru na Hokkaidó, samozřejmě jsem řekla, že proč ne, že.

Cesta mě a Ivance začala 3. 2. večer, neb letadlo letělo o půl osmé ráno a tak brzy bychom se tam z Kjóta nedostaly, nevlastníce auto. Na letišti se spalo docela dobře - Ivanka objevila okýnko s dekami a tak nám ani nebyla zima, jen klimatizace byla hlučná jak blázen a i-Pod se rozhodl nepřehrávat mi hudbu, protože kdo potřebuje hudbu, že jo... Ale šlo to.

A pak už jen letadlo (kde jsem si četla a poslouchala hudbu z tabletu, což zmiňuji hlavně proto, že tam mám jen One OK Rock a začala jsem albem 35xxxv, kde jsou písničky jako Suddenly, Mighty Long Fall (jedna z mých nejoblíbenějších teda), Heartache atd. Super, ne, do letadla? :D ) 

A pak už jsme byly na prosluněném, zasněženém Hokkaidó... a v přeplněném vlaku směr Sapporo, kde jsem přesedly na poloprázdný autobus a nechaly se tři nebo čtyři hodinky kolébat přes zasněžené pláně hokkaidské.

To jste ještě neviděli.

Něco tak krásného... Většinu času jsme sice obě proklimbaly (ale podařilo se nám dospat, co nám letištní klimatizace sebrala), ale to co bylo vidno, když jsem zrovna koukala...

(foceno z nitra autobusu)

V Asahikawě jsme jako první zamířily na jídlo a pak do Ainu muzea. (Ainu jsou jedni z původních obyvatel Japonska, dost možná tu žili ještě předtím než sem Japonci přišli z Korey a z Indonésie a potom docela dlouho bydleli na severním Honšú až byli vytlačeni na Hokkaidó, kde pak byli několik století utlačovaní... to je tak asi zhruba vše, co si o nich pamatám a doufám, že nekecám... kdyžtak si je vygůglete.)

Jup, ještě jsme nebyly ubytované, takže jsme vyrazily i s kuframa. Tohle je v "areálu" muzeja.

Příchod do muzea byl celkem vtipný (už jste se někdy brodili dvaceti centimetry sněhu s kufrem?). Vchod je ve třetím domečku zleva. Když jsme tam dorazily, nikdo tam nebyl, dveře dokořán. Po chvíli z prvního domečku vylezl pán, prodal nám vstupenky a zase zmizel... takže jsme měly celé muzeum (o dvou velkých místnostech se spoustou exponátů) jen pro sebe... včetně giftshopu... to by si u nás netroufli...

hudební nástroje

Venku (vpravo na obrázku s Ivankou s kufrem) byla udírna. No dobře... pravděpodobně zrekonstruovaný pravý ainuský domeček...

toť on

Takhle to vypadalo vevnitř, proto udírna... ^__~

Po tomto dobrodružství jsme zase odkufrovaly autobusy k nádraží, neb nedaleko něj byl  náš hotel a už byl čas, kdy jsme se mohly ubytovat. Využily jsme příležitosti a přioblékly si pár vrstev, nacpaly do bot ohřívátka a zase vyrazily ven... byly teprve čtyři odpoledne. Od nádraží vedla taková pěkná promenáda, osvětlená jak u nás na Vánoce (ano, všechna vánoční světlíčka zůstala v Japonsku až aspoň do Valentýna)... a mezi nimi příprava na Sněhový festival (velké Sněhové festivaly v Sapporu a v Otaru byly vlastně hlavním důvodem proč jsme se na Hokkaidó vypravili v zimě), který ovšem začínal stejně jako všechny ostatní, o dva dny později.
Po promenádě jsme vyrazily směrem k "Rámen muře" (Rámenová vesnice), místu, kde prodávají spoustu rámenu (protože na Hokkaidó jsou spousty druhů rámenu a každé místo je známé jiným druhem (ale, upřímně, to lze říct o jakémkoli místě v Japonsku a o jakémkoli japonském jídle... :D)), poté, co jsem půl hodiny neúspěšně čekaly na autobus, který by nás tam zavezl.
Byla to moc hezká procházka... trvala asi dvě hodiny a dostaly jsme se na konec světa, ale o tom až po rámenu a obrázcích.

pohled zpět k nádraží

Na promenádě jsme potkaly paní středního věku, která se klouzala na sněhovoledové klouzačce. Zastavily jsme se a nadšeně na ni koukaly, až k nám paní nakonec přišla a řekla nám, že klouzačka ještě není hotová, ale že ji manžel dokončí zítra, aby byla ready na ten Sněhový festival... no nejsou ti Japonci úžasní?

pohled vpřed

Po půl hodince chůze jsme dorazily k tomuto krásnému mostu a galerii sněhových soch pod ní. Nebyly ještě všechny úplně hotové a možná jsme tam neměly co courat, ale nikdo nás nevyhnal, tak jsme se šly podívat..

Mončičák!!!

hlavní velká věc zabudovaná do umělé sjezdovky

Početně vedli minioni a R2D2. Byl tam i Darth Vader a... kde co dalšího.
Po obhlídce jsme překonaly most a ocitly se uprostřed liduprázdných ulic předměstí Asahikawy (tak to na mne alespoň působilo) a po nějaké době jsme narazily na železniční stanici... z níž jel vlak za půl hodiny a kterážto vypadala úplně jako vystřižená z anime...

Na vlak jsem nečekaly a pokračovaly dále... už jsme si začínaly říkat, že tam už snad nikdy nedojdeme, ale zdařilo se - hle, Rámen Mura:

Ano, to je celá vesnice. Na každé straně toho domu ale byly čtyři restaurace, takže to zas takové zklamání nakonec nebylo. ^__~ Jediný menší problém byl v tom, že poslední autobus odtud odjížděl v době, kdy jsme se nacházely na oné ikonické železniční stanici o obrázek výše. Po konzultaci s milou obsluhou  (ano, opravdu odtud už žádný jiný autobus a vlak až do zítřka nejede) jsme si objednaly rámen a poprosily obsluhu, aby nám zavolala taxíka.

můj miso-rámen

Cesta taxíkem měla jednu nevýhodu - každou nás stála 600 jenů (ale mohlo to být i horší, jeli jsme docela dlouho) - a jednu výhodu - popovídaly jsme si s milým panem řidičem a dozvěděly se, že je letos strašně teplá zima, považte sami, jenom -5°C... takovej hic (pán opravdu řekl acui, kdyby to někoho zajímalo). Že prý tají sněhové a ledové sochy... No dobrá, cesta měla dvě výhody, tou druhou bylo to, že jsme se nemusely vláčet zpátky zasněženým koncem světa na Hokkaidó další dvě hodiny. ^__~

'sem, 'sím, já, pod světlíšty