A na jih: A to jsi šla pěšky?!!! (den nultý a první)

Večer 13. 2. jsem prchla z I-Housu a vydala se opět přespat na letiště. Jéééj! To abych ráno stihla letadlo na Kjúšú, kde jsem doufala, že bude trochu tepleji, než v Kjótě - no vždyť víte, je to na jihu a já jsem letěla až tak na jih, jak to jen na Kjúšú jde...

Ale aby mi nebylo líto, že jsem zmeškala toho I-Housového Valentýna, vzpomněl si na mne Peach <3 :

V Kagošimě, na Kjúšú bylo stejně zataženo jako v Ósace. Cestou autobusem mi místní sopečné kopečky připomínaly Čínu z modrého Avatara.

Zkoušela jsem dospat noc na letišti, ale řidič autobusu byl strašně ukecaný s naprosto debilními pauzami.

"Vítejte na palubě našeho autobusu Kagošima-letiště - Kagošima-město."
.........
"V autobuse nekuřte, připoutejte se, budeme tam za hodinku a půl."
.........
"Kdybyste měli nějaký problém, máte nad sedadlem tlačítko."
.........
"Jo, a jste teda všichni připoutaní?"
.........
Konec?"Tak tedy ještě jednou děkuji, že využíváte naší společnosti, jmenuji se <Tanaka> a budu vaším dnešním řidičem."
Aha, tak teď..........
"Dneska asi bude pršet, blbý co?No, ale ne u nás v autobuse!"
........
Paráda, tak už víme všechno, vypadá to, že už konečně skončil, dobrou - "Jo, a věděli jste, že z Kagošimy je jedna z AKB48? Docela cool, že jo? A tady je pár slov, která o Kagošimě řekla do rádia/televize!"
.........
<Tanakóóóóóó>!!! ٩(╬ఠ༬ఠ)و

To, že je nádražní budova zároveň obchoďák není žádná novinka. Ruské kolo ovšem... 

Po příjezdu jsem umístila kufr do skříňky (ještě, že na nádraží měli stroj na rozměňování...) a zamířila na vlak, neb jsem měla v plánu podívat se na horu (podívat, ne lézt). Ukázalo se, že jsem si skutečně udělala výlet do malebných dalekých provincií a že W-sensei asi nekecal, když nám vykládal, jak vypadaly jeho školy (a nejspíš tak vypadají i dnes), neb jsem jela v tomto zázraku moderní technologie (nestěžuju si ani nekritizuju, bylo to malebné a milé, jen trochu překvapivé po těch skoro hypermoderních vláčcích okolo Kjóta):

Nastaly ovšem dva menší problémy - tento malý zázrak neměl automaticky nahrané názvy stanic, pouze velmi starý hlásný systém a huhňavého strojvůdce, což způsobilo, že jsem přejela svou zastávku (což nebylo zase tak zlé, nebyly daleko od sebe). Druhým zádrhelem bylo, že v tomto malebném kousku Japonska uprostřed ničeho, kde neviděli člověka od minulé neděle a to jen proto, že se mu zdálo, že mu pod kola skočila palma a musel zkontrolovat, jestli je to pravda, nebo ne, samozřejmě neměli pípátka na ICOCy a spol. Když jsem ji při vystupování strojvůdci ukázala, něco zahuňal a odmávl mě ven. Nu což, však ono se to snad někdy nějak vyřeší... že?!

Jen abyste rozuměli, civilizace tam byla, jen žádní její obyvatelé, což bylo poněkud zneklidňující, vzhledem k tomu, že byla neděle...

první slivoně

palmová álej
(to jen, abyste věděli, že jsem s těma palmama nekecala, kousek zpátky taky zřejmě došlo k brutální palmovraždě... O.o )

jasná známka civilizace: automat na nápoje uprostřed ničeho

Asi po půl hodince jsem dorazila k domorodému osídlení, přes políčka a samoobslužnou prodejnu lokálních produktů byl krásný výhled na Kaimon-dake (onu horu sopečného původu). Kdyby jen nebylo zataženo a byla vidět její špice, tak jako na všech těch fotkách na Internetu... ( •́ ‸ •̀ )

I pár domorodců jsem nakonec viděla. Byla to hezká procházka, taková uklidňující... jen já, moje hudba a palmy... jediné, čeho jsem se bála bylo, aby mi nebe nespadlo na hlavu - vyhrožovalo tím a já jsem neměla deštník.

téměř u cíle č. 2

A tady je - Rjúgú džindža, kde Urašima Taró vylezl z moře poté, co strávil tři sta let se svou milou, Oto-hime, v paláci jejího otce, dračího krále, na dně moře.

vstupní torii

je to taková jiná svatyně

torii směrem k moři

pohled skrz "mořskou" torii zpět

Urašima Taró na své želvě obklopen mušlemi, na které se píší přání místo na klasické emy

Beth, první blízké setkání s Pacifikem a Kaimon-dake bez špičky

pohled k onomu opravdu nejjižnějšímu bodu Kjúšú, na druhé straně zátoky - ale toto míso bylo to nejjižnější na této straně

moc hezké tufové skalky, moc dobře se po nich lezlo, i v zimním kabátu ^__~

Kaimon-dake za "jezírkem" mezi skalkami

...

vlny

pohled zpět ke svatyni - ííí s majákem

Urašima Taró se želvou a mušlemi

mušle: MUPY MUP

Akorát jsem se stihla vrátit ke giftšopu, když se mírně rozpršelo, vešla jsem tedy dovnitř, že se podívám po nějakém tom omijage. Paní uvnitř se se mnou dala o řeči, po dvou slovech mi pochválila, jak dobře umím japonsky, nabídla mi čaj a když jsem přiznala, že jsem tam došla pěšky, s hrůzou na mě hleděla.

"Pěšky?!"
"No... ano..."
"Ale to jsi přece nešla až tam z toho nádraží pěšky?!"
"Ale ano, šla..."
"Pro pána Jána, krále, Ježišimarijá, no toto! Pěšky!"
Prosím vás, paní, vždyť je to jen osm kilometrů...
"Slyšeli jste to?" obrátila se paní k ostatním zaměstnancům. "Ona šla pěšky!!"
"Pěšky? To né?!"
"No jo. A jak se chceš dostat zpátky do Kagošimy?"
"Asi vlakem..."
"A to chceš jít na nádraží zase pěšky?"
"No... asi..."
"A kdy ti to jede?"
Prozradila jsem, že vlastně nevím (měla jsem to někde napsané a ještě jsem měla dost času).
"No toto... šačó! (Šéfe!) Tady ta sem šla pěšky až z tamtoho nádraží a že prý chce jít zase na nádraží pěšky! ... Můžeš jet autobusem," zase na mě. "Autobus jede... aha, dobře. Víš, kde je zastávka?"
Přiznala jsem, že ne, neb jsem plánovala jít pěšky a takové věci jako autobusové zastávky mě tedy nezajímaly.
"Šačó, ona neví, kde je zastávka, vemte ji tam autem."
No, to už rovnou můžu jít pěšky, když je to tak daleko, že mě musí vzít autem...

A tak jsme těch pět set metrů jeli autem... na zastávce jsme zjistili, že se paní špatně podívala a autobus jede až za dvacet minut. Tak šačó vysvětlil celou situaci majiteli přilehlého krámku a ten mě nechal sednout si na krámkovou lavičku, abych teda nezmokla.

Nakonec jsem tedy byla i ráda, že jsem jela autobusem (trochu dál, než jsem měla v plánu jít pěšky), neb se rozpršelo docela fest.

hezoučké nádraží v Ibusuki, které taky těží z Rjúgú-džindži a mělo před budovou nožní lázeň (tj. horký pramen, kam si můžete strčit nohy a pokecat s kamarády... nemáte-li sukni a punčochy, jako já...)

Zpátky v Kagošimě jsem zašla k okýnku skrzevá tu ICOCU, očekávajíc, že dostanu vynadáno nebo tak něco (jak by se nepochybně stalo u nás), ale paní se mě jen zeptala, kdeže jsem to vystupovala, vzala si ode mě ICOCU a strhla mi z ní příslušnou částku peněz, bez pokut a všeho... inu, jiný kraj... V palčinkárně na nádraží jsem povečeřela (palačinky) a s 1% baterky na mobilu se vydala hledat hostel, který naštěstí neměl být daleko (a baterka kupodivu vydržela nejen těch deset minut proplétáním se nádražím a uličkami za ním, ale až do té doby než, jsem mobil zapíchla do nabíječky... prý 1...).