Na sever: Wir sind der Jäger! (den třetí)

Jak jsme našly kamarády, nenechaly se sežrat a málem zmrzly a jiné veselé historky z našeho třetího dne (6. 2.) na Hokkaidó...


Onoho památného dne jsme vstávaly brzy, neb ostatní spolunocležníci (byť jen slečna z Polska s námi spala ve stejné místnosti - s radiátorem!, to jen abyste nezapomněli na tuto hokkaidskou raritu) měli být kolem osmé odvezeni ke svahu a my cestou jemně vyklopeny před nádražím, neb, jak správně tušíte, nás čekala další cesta.
Ve Furanu bylo krásné, slunné zimní ráno:

Během asi tříhodinové cesty se zase zatáhlo, ale v Satporu už bylo zase krásně. Na nádraží jsme se úspěšně našli s Eikou a Pietrem, kteří přijeli později, neb měli ještě testy, zašli na oběd (rámen, pro změnu) a zamířili k bývalé vládní budově (jedna z důležitých památek v Sapporu), před níž byla iglú s různými druhy světlíšek uvnitř:

iglú

nepohyblivá světlíška, některá byla pohyblivá

bývalá vládní budova

Od bývalé vládní budovy to nebylo úplně daleko k parku, kdy se nacházela hlavní část Sněhového festivalu.

the (Snow) Globe... haha... (>__<)

Začali jsme festival obcházet, ale s kufry to nebylo úplně ono (silnice sice na rozdíl od menších měst typu Asahikawa a městeček typu Furano nebyly zasněžené, ale chodníky jo), takže jsme to na chvíli vzdali a zamířili na ubytování, které naštěstí bylo nedaleko.

Na ubytování jsme měli kotacu, dvě, jedno v takovém skoro wašicu, druhé noromálně uprostřed obýváku, přesně za mými (vašimi) zády.

 Navrátivše se do parku, pokračovali jsme v obhlídce.

Tušímže Fini dokončují svou sněhovou sochu.

"Dětská noční můra"... nevím, proč to omezovat jen na děti, ale budiž.

drak

Mašširo-širosuke... :D

V Globu hráli zimní pohádku a věřte tomu nebo ne, ukázal se i Shakespeare. Taky se hercům z Hokkaidského národního divadla podařilo zkrátit představení do patnácti minut, aby(chom) nezmrzli... A bylo to skvělé.

... jen tedy ta zima byla vážně pořádná (prý teplá zima), schovali jsme se tedy na chvíli do nedalekého obchoďáku, kde byla kavárna, o které Ivanka četla nějaké moc hezké věci a tak jsme si tam dali keik a kakao (teda... no, všichni ostatní si dali kafe, víte, jak to se mnou je). Když jsem zase vylezli, nastaly potíže... málem nás zdlábli titáni... (anime věc, nedělejte si starosti, pokud nerozumíte).

Zde s hudebním doprovodem:

Podařilo se nám naštěstí uniknout a našli jsme ulici s tramvají (kterou jsme nakonec vůbec nejeli, k mému velikému žalu... zato metra jsme si ale užili).

Taková široká ulice se spoustou svítících domů a reklam... trošku mi to připomnělo Time Square, jak ho znám z filmů, že... začala jsem to vykládat Eice, která na mě koukala, jakože co je na tom tak zvláštního... a tehdy jsem si uvědomila, že je z Taiwanu, kde jsou veliká města taky docela normální... ne jak v naší miniaturní zemičce... (Sapporo má skoro dva miliony obyvatel, prosím pěkně).

Ukázalo se, že ulice je právě před místem, kam jsme mířili - Susukino se spoustou soch, tentokráte ledových.

drak

sova

A měli tam i curling... další připomínka Vánoc (Vídeň).

To už nám ale trošku dost vyhládlo... a vymrázlo, tak jsme si s Eikou koupily nikuman na hald a na zahřátí, v nedalekém okýnku, ze kterého v tom mrazu táhla pára jak ze sauny.

A pak... už jsme zamířili zpátky do tepla, pod kotacu. To ve wašicu podivně smrdělo, když jsme ho zapojili do elektriky (trošku jako spálené dráty) a tak jsme se raději přesunuli k tomu přímo v obýváku...