Na třetí den, úterý 16. 2., jsem musela vstávat brzy, neb jsem se potřebovala dostat prakticky na druhou stranu ostrova (naštěstí po té kratší straně) - do Mijazaki.
V Mijazaki jsem měla v plánu jen dvě místa, ukázalo se ovšem, že zastávka Mijazaki-džingú (svatyně Mijazaki) je jen taková maličká stanice kde nic, tu nic, dvě nástupiště a koleje a o takových vymoženostech jako skříňkách na kufry tam nikdy nikdo neslyšel... a to to bylo celkem dost uprostřed města... A tak jsem kufr vzala na procházku do "parku"... po štěrkových cestách... jej!
Na to, že je to džingú a je to tam tedy dost velké, tam nebyla ani noha (byli nás tam asi čtyři návštěvníci, kněz a asi dvě miko prodávající omamori atp.).
Zato v areálu měli ještě hezké jezírko osázené sakurami (prý)...
Následuje kvízová otázka: jak snadno poznáte svatyni božstva Inari?
... ano, dle řady za sebou postavených torii.
Další mou zastávkou (nebo taky úkonem Cimrmanova typu - tj. běhání s kufrem do kopce a z kopce) byl památník míru na... nedalekém... (asi půl hodiny... když hodně spěcháte) vzdáleném kopci.
Vážně jsem ho jen vyblejskla (plus pár selfíček ಠ‿↼ ) a zase letěla zpět na nádraží, abych stihla vlak do Aošimy, kde jsem byla ubytovaná a ještě jsem měla plán.
Ubytování se nacházelo na tom nejkoncovatějším konci světa, který v Aošimě měli - nebylo to daleko od vlaku, jen tam už nevedla asfaltka a tam kam okna mířila (na fotce směrem doleva) už nebylo nic, jen stromy, klestí a obake.
O tom, že v Japonsku se moc nekrade, jsem byla opět ujištěna hned poté, co jsem došla k otevřeným dveřím:
Použila jsem tedy přiložený i-Phone a paní v telefonu povídá, že tam do čtvrt hodinky bude... no, po čtvrt hodince... pán přijel... o.O Bylo to chvíli hodně matoucí, protože měl hlas hodně jako paní, ale ne řeč a tak... no nic, to není podstatné, jen matoucí, podstatné je, že to byl milý člověk, řekl mi, že je to místo přes sto let staré a že tam budu sama, tak jestli nechci (za stejnou cenu) do jednoho z jeho dvou dalších (a normálně dražších) hostelů ve "městě". Upřímně, měl mě u "sto let staré". Tak povídám, že to je v pohodě a že to zvládnu a že se nebojím a vůbec všechno erőmű.
No, sotva zase odjel, už jsem se začala bát, kolik obake mě tam v noci sežere...
 |
| tu jsem spala... celou noc jsem měla zapnuté topení, protože tím oknem táhlo... a taky jsem měla rozsvíceno a asi jsem se celou noc vůbec nepohnula, protože jsem pak ráno měla otlačený bok... bo obake... nemůžu za to, že se jich bojím... |
 |
| vstup |
Poté, co jsem si trošku odpočala, vyrazila jsem zase ven.
 |
| mezi domy kvetly první slivoně |
 |
| i v zahradě luxusního hotelu při pláži nějaké kvetly |
 |
| Byli jste někdy v přímořském letovisku mimo sezónu? Je to skoro stejně děsivé, jako sto let starý japonský hostel, ve kterém můžou ale nemusí být obake... |
 |
| kachny... |
 |
| pláž |
 |
| asi bych se tam někdy chtěla podívat v sezóně, musí to být super |
A tady už máme důvod, proč jsem do Aošimy jela... svatyně, která je někdy na ostrůvku, někdy na poloostrově:
 |
| otemizu |
 |
| dráček plivající vodu |
 |
| omikudži |
 |
| děsně kůlová vnitřní svatyně - projdete obloukem z em a pak procházíte po cestičce skrz palmový háj... |
 |
| ... až sem |
Vtipné na tom bylo, že ač jsem nikdy nebyla na Hawaii, takhle nějak bych si představovala svatyni na Hawaii... (to asi těma palmama...) Nemohla jsem se té myšlenky zbavit.
Krom toho, že je to jedno z těch míst na Zemi, které si není jisté, jestli je pevnina nebo ne, mají tam takovýhle kůlový skaliskovitý útvar:
... a maják...
 |
| ... fakt jsem tam byla! |
 |
| městečko |
 |
| ano, zapomněla jsem zhasnout světlo... a nebo...? |
Žádné komentáře:
Okomentovat