Na sever: Sportu zdar (den pátý)

Poslední (celý) den na Hokkaidu, tj. 8. 2., jsme vyrazili lyžovat na nedaleký kopec, vážně, asi tak půl hodinky od zoo... :D
A než jsme šli večer spát, bylo toho sportování nakonec ještě víc.

Kopec, nebo tedy areál, se jmenuje Bankei a je tam asi půl milionu vleků, od pomy přes kotvu až k jedno- až třísedačkové lanovce. Byla zima a navíc jsme si s sebou nikdo sportovní odění nevzali (kabinové zavazedlo do deseti kil), a tak jsme si tentokrát půjčili úplně všechno - lyže, hůlky, přilby, brýle, rukavice, bundy, gaťata, boty... A co bylo ještě super, v ceně byla ještě nejen permanentka na vlek, ale taky oběd.

kousek chaty a první pohled na svah

tu jsme asi jezdili nejvíce

byl odtamtud perfektní výhled

Ivanka opět měla lyžařskou školu - tentokrát však měla žáky dva

pohled dolů k chatě

Sapporo

byl tam takový zvon a já jsem si pořád říkala, proč že na to všici zvoní... a ono že prý pro štěstí, tak jsem si zazvonila taky...

Pietro už nám utekl dovnitř, tak jen s Eikou a Ivankou

mají tam i večerní lyžování, ale to jsme neměli zaplacené... a taky už jsme měli docela dost

Cestou ke svahu jsme si všimli svatyně (ještě ve městě) a tak jsme se v ní cestou zpátky zastavili - a nebyla to ledajaká svatyně, byl to Hokkaidó džingú.

 

takhle zasněžené a v podvečer to tam bylo mimořádně kouzelné

omrzlé (ne však zamrzlé) otemizu 

Cestou ze svatyně na metro jsme se ještě zastavili v moc hezkém Starbucks na quiche a mačča laté (teda... ostatní si dali nějaký kafe... XD )

umělecké zátiší by příroda

Netrvalo dlouho a ocitli jsme se zpět v Central Parku, tentokrát jsme se šli podívat k věži (nahoru jsem nešli, neb, jak už to tak bývá, byla drahá a byla tam fronta, ale zato jsme se nechali vyfotit věžemi plyšovými a oznámením, jakáže je to tu přesně zima...

věž

A jak si tak kráčíme dál... kluziště. K mé nesmírné hrůze (už jsem na bruslích nebyla ani nepamatuju... vážně!) ostatní hned, že pojďme bruslit, jakobychom toho sportu už neměli za ten den dost. :D
Tak jsme šli bruslit.
Ale než jsme se tam dostali, to bylo něco. Takhle nezorganizované místo jsem ještě v Japonsku nezažila - být to u nás, je to úplně v pohodě, normálka, ale když je člověk v Japonsku, zvykne si, že všechno má svůj řád - tady si kupte vstup, tady si pujčte brusle, tady se přezujte, tady si odložte boty a tady půjčené pantofle, ano pane, tady se vrací brusle, tady máte pantofle, tady boty, tady se odkládají pantofle. Tak, hotovo, děkujem, přijďte zas. Ne: boty, brusle, vstup, cizí člověk něco chce, slečna za pultem nestíhá, pantofle?!, slečna před pultem nestíhá, zase cizí člověk, kam jde?! uáááh! Ale na vlastním kluzišti už to bylo v pohodě.

A víte vy co? Ani jsem si přitom neublížila. Sice jsem se tam plácala jak kapr na suchu a úpěnlivě se bránila, když mě Ivanka s Eikou  chtěly pomoct (rychlost, víte, rychlost), ale nakonec jsem i já párkrát objela ten strom uprostřed. XD
Inu, jak se říká, co se v mládí naučíš, o pár let později jako když najdeš, byť je to trochu zrezivělé... :P

ledový palác s věží v pozadí
(dobrusleno již)

příprava na Hinamcuri

zdá se, že jsme za tím lyžováním nemuseli až za město... XD

něco pro nás Suropáky - čerstvé banánky v čokoládě, řeknu vám, bylo těžké vybrat si zvíře, tolik super možností - Duck, Bat(man), Hawk(e)... ale nakonec jsem si vzala Rhinoceruse (nosorožce)

a na závěr jsme si samozřejmě ještě raz poslechli 'Guren no Jumija'

A pak jsme ještě zaninžovali nějaké drobnosti (viz. ...) a zamířili na ubytování.