A na jih: Výhody a nevýhody studia v zahraničí (den druhý)

Na druhý den (15. 2.) jsem potřebovala vstát brzy, neb jsem měla velké plány.

Nejprv k nádraží na autobus, kolem sochy prvních japonských rjúgakuseiů (tj. devatenácti japonských mladých mužů tajně (a nezákonně) se vypravyvších v roce 1865 do Evropy, aby se naučili o všech těch zázracích tehdejší moderní vědy a techniky), kteří vypluli právě z Kagošimy.

No, všechno bylo super, dokud jsem nezjistila, že sedím ve špatném autobuse. Jak jsem tak byla celá nervózní, aby mi autobus neujel, tak jsem nastoupila do špatného... 

Říkala jsem si tedy, že cestou ke správnému se aspoň podívám do Terukuni džindže, ale něco tam chystali, tak jsem se bála...

má vélikou torii

cestou jsem potkala dva bavící se samuraje...

Nakonec se mi ale přece podařilo najít zastávku. A autobus přijel, zastavil o kus dál, než měl, protože tam parkovala auta, a než jsem se k němu dostala, zavřel dveře a odjel... Tak jsem zkontrolovala čas a naznala, že na Senganen se prostě budu muset přijet podívat někdy příště, nasedla na tramvaj a odjela k Muzeu revoluce Meidži. 

Muzeum bylo moc hezké, měli tam spoustu oživlých obrázků, soudobých zátiší a minimum angličtiny, o jiných nejaponských jazycích ani nemluvě.

hrdinové restaurace

válečná loď Nihonmaru

pokojíček

dvoreček

V suterénu pak měli promítací sál, kde promítali dva krátké filmy s občas se pohybujícími figurínami, aby tomu přidali na autentičnosti. Jeden byl zase o restauratérech a druhý byl nesmírně dojemný, zas o těch rjúgakuseiích, jak byli stateční a že kdyby je chytili, tak je popraví, takže když odplouvali, tak se vlastně loučili na dobro a tak. (No, nakonec se situace trochu změnila, než se vrátili, a už to bylo ok. Jeden z nich se pak dokonce stal premiérem, další se odstěhoval do Ameriky a stal se vinařem a vůbec z nich pak byli samí vzdělaní a významní mužové... kéž by takhle to studium v zahraničí působilo na všechny... i když možná v tom musí figurovat ta možná poprava... kdo ví...)

Jediný opravdový problém s hrdinnými restauratéry je ten, že s kamarádkami tak nějak fandíme šinsengumítkům, hrdinným zastáncům zastaralého a hroutícího se tokugawského šógunátu, kteří na svou loajalitu tragicky doplatili (zejména proto, že neměli moderní zbraně, jichž se císařskému vojsku dostalo od jeho západních spojenců... a taky proto, že se pak najednou rozhodli, že už je nepotřebují, tak šinsengumítci v podstatě bojovali už jen proto, aby si zachovali čest... ale jinak většinou fandím císařům... a Jošicunemu, vždycky Jošicunemu... ale to už odbíhám hodně daleko, pardon... to máte tak, když Japonci bojují proti Japoncům... člověk pak má tendenci fandit oběma stranám... (ať už tedy dopadlo jakkoli)).

před muzeem měli zrekonstruovaný soudobý domek

Před museem taky měli řeku a z mostu přes ni jsem cestou na tramvaj poprvé viděla Sakuradžimu, lokální momentálně funící sopku, která bývala ostrovem, jak její jméno napovídá, ale při soptění v roce 1914 ji připojila k protějšímu poloostrovu.

Tramvají jsem dojela k přístavu, odkud jsem se trajektem nechala přeplavit k sopce. A hádejte co... cestou přes vodu začalo sněžit... (to jen připomínám, jak jsem říkala, že bylo na Kjúšú frišněji, než jsem čekala)

U sopky jsem s bandou Japonců naskočila na tour do okružního autobusu. Pokud můžu tour se vyhýbám, ale neměla jsem celý den na to, abych ji obešla pěšky, ani auto na to, abych si ji objela sama. No, aspoň mě slečna průvodkyně mohla vyfotit se zalitou torii a nemusela jsem si dělat selfí, jako vždycky potom. ಠ‿↼ (A taky jsem si procvičila poslech japonštiny.) Jinak tedy slečnu průvodkyni docela obdivuju, protože vykládala celé ty dvě hodiny, co jsme sopku objížděli...

nějaké ostrůvky vzniklé při nějakém tom větším výbuchu

ta fotka u té torii (taky se jí to stalo při té erupci v roce 1914)

sopti...

... sopti...

... sopť

z vyhlídkového místa, kde to silně smrdělo vejci a trochu nás to popopelilo

Po projížďce jsem se ještě jala trochu bloumat po okolí...

... když kde se vzal, tu se vzal, najednou se ke mně přidal nějaký pán, že mi ukáže místo, odkud je sopka moc hezky vidět. Nebyla jsem si jistá, tak povídám, že ok, ale že nemám moc času, protože mám v Kagošimě v přístavu sraz s kamarádkou. (Jestli mi uvěřil, to nevím...) Myslela jsem, že to bude hned za rohem, takže když jsme pět minut šly po dřevěném chodníčku mezi rákosem, trošku jsem znervózněla (kromě toho, že jsem vyrazila s cizím pánem kdo-ví-kam, taky jsem docela chtěla stihnout trajekt, který jede ještě za světla, neb jsem už začínala mít i trochu hlad). Ale hned na to jsme zahnuli a našli opuštěnou betonovou vyhlídku, odkud byl skutečně moc hezký výhled na sopku.

Beth a sopka

jenom sopka

Pán povídá, že kousek dál je ještě lepší výhled, ale to už jsem kontrolovala čas na mobilu a povídám, že děkuju, ale že už musím jít, že mě čeká ta kamarádka. Tož, hezky jsme si s pánem popovídali (japonsky), ale... no... příště už radši s cizíma pánama nikam chodit nebudu... bylo to trošku stresující... ( ´△｀)

měli tam takovéhle krásné noho-lázně, ale já jsem měla sukni a punčochy, tak jsem je nemohla využít... (๑◕︵◕๑)

cestou k přístavišti jsem se ještě zastavila v místní Cukujomiho svatyni

vypadala takhle v únorový podvečer trošku smutně

V Kagošimě jsem se, hledajíc potravu, vydala trošku na procházku.

radnice, dost podobná té kjótské

první náměstí připomínající místo, které jsem v Japonsku viděla

zřejmě tady v Kagošimě byl Sakamoto Rjóma (jeden z hrdinů restaurace, kterého ovšem v Kjótě zabili, ještě než k restauraci došlo...) se svou manželkou Orjó

Našla jsem hezké místo, kde bych si mohla dát večeři, ale nebyla jsem si jistá, jestli tam můžu prostě vejít, nebo se mám napsat na čekací papír (nikdo jiný tam nečekal)... a jak jsem tak váhala a váhala, přišel člověk a normálně vešel... tak jsem se polekaně sebrala a šla pryč... (๑◕︵◕๑) ... a nakonec si dala udon ve fast-foodové udonárně... (ale nebyl špatný, aspoň)